V mnoha směrech minimalistická arkáda v černobílé grafice a velmi neortodoxní atmosférou. Ta v této hře dosahuje vysokých rozměrů podivnosti a surrealismu. Pokud od ní odhlédneme, hratelnost, kterou One Day, The World představuje je poměrně tradiční.
Kolikrát se vám stane, že když se ráno probudíte z libého spánku, uvědomíte si, že se nacházíte v divné, rozsáhlé a především černobílé jeskyni? A navíc nemáte horní končetiny! To si pak asi každý uvědomí, že není třeba se strachovat, protože ještě sníte. Kdovíjak je to u hrdiny One Day, The World. Vydává se tedy na cestu, na jejímž konci leží Měsíc, kde sídlí bůh. Každý by chtěl slyšet odpovědi na existenciální otázky. Stejně tak protagonista. Přidává se k němu podivné levitující světlo a zbytek už je na hráči.
Autoři z My Madness Works (jejichž název mluví sám za sebe) udělali zvláštní hru. Atmosféricky zvláštně strnulou a šedivou arkádu s minimalistickou grafikou. Přítomnost pouze tří barev a jejich odstínů vyvolává krapet nostalgie a v kombinaci s vynikajícím ozvučením hráče doslova tahá za límec do poetického světa One Day, The World. Zvukový filtr, jakési přeskakování poškrábané vinilové desky, který zbarvuje celou hru do nádechu čehosi archaického funguje skvěle, stejně jako zvukové výlevy nepřátelských „stvoření“, které usilují o hráčův život. Sem tam se dokonce přistihnete, že ve vás hra vyvolává i kousek napětí či strachu a to především díky skvěle zvládnuté technické stránce.
Po té hratelnostní to až takový zázrak není. Hráč přeskakuje, co se dá, zabíjí, co se dá zabít a občas (vlastně velmi často) se zasekne, protože díra, kterou má přeskočit je přesně tak veliká, jako je ideální délka hrdinova skoku. To je samo o sobě celkem sadistické, ale na podobné praktiky si začínám v kontextu žánru plošinovek celkem i zvykat. Naštěstí se po každém bídném zhynutí objeví na okraji obrazovky, takže žádné opakování celých úrovní se zde neděje.
One Day, The World je dobrá plošinovka, či arkáda, chcete-li. Má skvělou, dosti surrealistickou a hloubavou atmosféru s nádechem trochy symboliky. Je to přemýšlivá, introvertní hra. Bůh ví proč mi připomněla atmosféru staré hry Berzerk z Atari. Nenabízí mnoho originálních myšlenek v oblasti samotného hraní, ale to je nakonec vlastně v pořádku. Proč pořád opravovat to, co je jednoduché a funguje? Tedy, kromě občas šílených problémů s překonáním některých z pasáží, které hráče mohou způsobit až nepříčetným. Jinak je One Day, The World rozhodně slušným „nášupem“ existenciální deprese. Doporučuji hrát, až bude venku zase sněžit a z mlhy by se dalo ukrajovat kávovou lžičkou.
