Phyta – pekelně romantická lyrika

Vraždící rostliny i oranžoví andělé. Především ale zase jednou hra aspirující na umění.

Phyta

Phyta

Zlo má mnoho podob. Pro jednoho je to antikrist, další v něm vidí střelné zbraně a kdekdo maluje rohy i na politiky. Za zlou stranu hrajeme ve hrách už pekelně dlouho. Popravdě tak dlouho, že dnes už nikoho nevyvede z míry, když v Grand Theft Auto pokropíme kulometem školní autobus. Artová záležitost Phyta vás ale přesvědčí, že každá mince je o dvou stranách. Co mnohdy vnímáme jako arc-estetické kvality, totiž pro jiného může být zhoubou nejvyššího kalibru.

Tak třeba kytky. Darujeme je dívkám, pokládáme je hroby a necháváme je na stolech učitelek. Kytky sice frčí během Dušiček i při tragédiích, málokdo by je ale vnímal jako ztělesněného ďábla. Phyta ale ukazuje opak. V této hře, vymaněné ze žánrových škatulek, totiž kontrolujeme růst stonků vinné révy. Jediným cílem vašeho snažení je polapit do vražedného sevření postupně nalétávající biočichy, jejichž tlející těla rostlina používá k růstu. Tedy zhruba tak, jako v realitě. 

Phyta

Jádrem zážitku (netroufám si říct hratelnosti) je zde především vizuální recepce. V popisu hry zní cosi o tom, že nalétávající potvory jsou andělé. Takové označení je ale zbytečné. Podstatnější totiž je, že jde o velmi pěkně vyvedené tvory, které se tenatům vašich stonků budou snažit zevrubně uniknout. Pokaždé, když je (v rámci pravidel hry) polapíte, vyvolává to skoro stejný pocit jako vražda štěňátka. Phyta díky této interpretaci střílí na moralistickou stranu a nabízí hned několik dalších výkladů. A nebo jsem možná jenom přecitlivělý – jak jinak ale přistupovat ke hře, která aspiruje na umění? 

Byť je celý výhled limitován na jedinou obrazovku, v níž pouze roste rostlina a létá hmyz, kterýkoliv obrázek by plnohodnotně mohl plnit roli wallpaperu. Hodnocení estetických kvalit je vždy subjektivní, sami ale z okolních obrázků můžete zhodnotit, nakolik vám černobílá kompozice polechtá centrum krásy.

Phyta

Mnohdy se na to v dnešní době boje za záchranu přírody zapomíná, ale i fauna a flora dovedou být stejně kruté jako člověk. Vyjma základních vizuálních kvalit je zdaleka největším vítězstvím Phyty to, že vám při jejím tento opomíjený fakt vůbec vytane na mysli.