Fenomén s názvem Pokémon v naší malé zemičce pomalu, ale jistě dosahuje svého absolutního vrcholu. Dalo by se vlastně říct, že kdo nezná Pokémon, jako by nebyl nebo byl přinejmenším pár let na opuštěném ostrově. Děti šílí po tričkách s motivem jejich oblíbeného Pikachu, GameBoyi nebo alespoň po Pokémonových plyšácích, rodiče mají čím dál hlouběji do kapsy a společnosti s prodejem těchto fetiší spojené se radují z neuvěřitelných tržeb. Dost bylo ovšem polemiky nad tématem Pokémon, článků o něm si ostatně můžete na BonusWebu přečíst snad desítky; to, co vás všechny určitě zajímá, je nová hra Pokémon Solitaire 3D.
Hned po uvedení těchto barevných potvůrek na trh bylo téměř jasné, že se budou všichni předbíhat ve vymýšlení pokud možno co největších ujetin na toto téma, ovšem že by někoho mohlo napadnout použít jako námět hru, která je notoricky známá všem (ne)šťastným majitelům operačního systému Windows, na to by snad nepomyslel nikdo. Nebudu se zde pozastavovat nad tím, zda je hra autorizovaná společností Microsoft nebo samozřejmě také majitelem autorských práv k Pokémonu, ale spíš nad tím, jak předělaná hra Solitaire vypadá.
Měl-li bych to říct jedním slovem, pak by zřejmě bylo na místě říct, že 'stejně'. Předpokládám, že všichni Solitaire znáte, tudíž asi všichni chápete, proč na něm nic nejde měnit, nicméně pro ty, jejichž zkušenosti s Windows skončily, jakmile se na první pohled zamilovali do plyšového tučňáka, který na INVEXu zdobil prezentaci Linuxu, zrekapituluji pravidla hry.
Herní obrazovku lze v podstatě rozdělit na tři části (což je ostatně naznačeno i v obrázku). Vlevo nahoře na vás kouká jeden z dvanácti hezky namalovaných Pokémonů (v nastaveních můžete stanovit, který to bude), což je balíček karet, které se nevešly do šesti kupek, jejichž místo je uprostřed obrazovky. No a nakonec vpravo nahoře máte tři kupky, na něž se umisťují vždy karty stejné barvy ve striktně stanoveném pořadí a to od es po krále. Pro umísťování karet na zmíněných šest kupek (jež slouží jako odkladácí plocha) platí pravidlo, že na každou kartu lze umístit pouze kartu jiné barvy (tzn. pokud je karta červená, pak musí být pokládaná karta černá) a navíc musí mít ona karta o jednu menší hodnotu (tzn. na desítku devítku atd.). Tímto způsobem umísťujete karty do doby, kdy je naskládáte všechny ve správném pořadí do čtyřech kupek, což je cílem hry.
Nelze říct, že by Solitaire byl nějakou zvlášť originální hrou, a o to se ani programátoři Windows moc nestarali, ovšem předělat tuto hru způsobem, jakým to udělali tvůrci Pokémon Solitaire 3D, pokládám za poměrně nešťastný nápad. Budiž jim přičtena k dobru velikost hry, jejíž hodnota nevystoupala nad 1MB, nicméně k tomu ani neměla důvod. Poměrně slušně se také povedlo grafické ztvárnění japonských příšerek, takže je hezky vidět, že tahle hra rozhodně nepochází ze země vycházejícího slunce, kde jak vidno stále neotřesitelně vládne manga, což je grafický styl, který nám evropanům dle mého názoru příliš nesedne.
Jednoznačné je tedy pouze to, komu je hra určena, jako ostatně i celý seriál. Ovšem i tady nacházím - jako ostatně téměř vždy - malý zádrhel. Vzhledem k tomu, že k dohrání Solitaire potřebujete nejen zdravý rozum, ale také trochu zapojení mozku, bude zřejmě přílsušníkům nejmladší generace chvíli trvat, než hru nejen pochopí, ale také dohrají. Mně samotnému většinou chvíli trvá, než se mi podaří zlý počítač pokořit, a neodvážím se tedy odhadovat, jak dlouho to bude trvat nějakému 6-letému Pokémon maniakovi. Na druhou stranu dětem třeba bude stačit, když budou moci mít své oblíbené stvoření stále na očích.
