Ppong – nová tvář legendy

Dnešní hra Ppong je další inkarnací klasické bitvy dvou pálek a jednoho nezbedného míčku. Pochází od českých autorů z týmu 2k-soft a patří mezi rozhodně povedenější variace na oblíbené téma.

Český tým 2k-soft zatím nepatřil ke špičce amatérské vývojářské scény. Hodně se však čekalo od jeho rozdělaného projektu strategie ve stylu Civilization, jejíž alfaverze prošla před pár měsíci pečlivým testováním redaktorů Plných her. Kupodivu však po pěkných pár týdnech od této anabáze vydávají kluci z 2k-softu nikoliv finální verzi Osadníka, nýbrž hru docela jinou. Nese název Ppong – a málokdo by z něj asi neodhadl, o čem že tentokrát bude řeč. Nápověda: strategie to rozhodně není...

Ppong neotravuje uživatele žádnými složitými procedurami. Stáhne se zhruba tři sta kilobajtů velký archív, ten se rozbalí do libovolného adresáře a pařba může začít. Hra neotravuje prakticky s ničím – bez nějakých okolků vyplivne rovnou hlavní menu s několika prostinkými volbami a další kliknutí už odstartuje samotnou sportovní bitvu. Základy hry zůstaly nezměněny už od dob původní hry Tennis for Two a automatu Pong. Otázkou je, zda je to dobře, nicméně něco málo zpestřujících prvků 2k-soft do svého titulu přece jen zapracoval.

Cílem je jediné: porazit protivníka. To je tak obecné, že to lze aplikovat na velkou většinu her. Konkrétně to znamená odpálkovávat svou pálkou míček tak šikovně, že na něj soupeř nedosáhne a on mu propadne za jeho okraj obrazovky. Povede-li se to, získá vítězný hráč za výměnu jeden bod a pokračuje se s balonem novým. Ve chvíli, kdy jeden z protivníků dosáhne hranice deseti bodů, zvítězil a může si užívat zasloužené slávy. A to je celá pongovská věda.

Ppong bohužel – a je nutné toto považovat za skutečně velkou chybu – nenabízí možnost hry dvou hráčů proti sobě. To je zvláštní už vzhledem k tomu, že dost často to u Pong-klonů bývá spíše naopak. Každopádně hrát lze skutečně jen s počítačovým protivníkem, a to na tři různé obtížnosti. Při té nejlehčí je těžkopádný tak, že k jeho porážce stačí zvládnout dvakrát po sobě se trefit do míčku, nejtěžší je naopak takřka nehratelná – jak už tomu bývá. Inu což, vyrobit člověku podobnou AI je problémem i pro profesionály.

Dále už Ppong obsahuje jen jeden zpestřující prvek. Tím je možnost měnit velikost míčku, což je vlastně jen další úprava obtížnosti. Celkem je na výběr rovných pět možností, přičemž ta největší už je opravdu megalomanská. Po stránce hratelnosti je Ppong lehce podprůměrným zástupcem svého žánru. Tituly v nedávno proběhlé rychlosoutěži serveru České hry jej povětšinou strčí do kapsy. Zejména variabilita je dost slabá a nebýt dvou voleb obtížnosti, asi by Ppong skončil jen jako minirecenze v žurnálu.

Též grafické zpracování je tak jednoduché, jak jen je to možné – i když ne vyloženě ošklivé, pohledné rozhodně také není. Navíc chybí úplně jakékoliv efekty (zlatý Ricocheter od Digital Monks). Zkrátka a dobře: dvě stě padesát kilobajtů není moc a stažení Ppongu tak nikdo asi nebude nijak výrazněji litovat, v oblasti klonů jedné z největších klasik počítačové zábavy vůbec je však k mání řada povedenějších alternativ.