Ranger – nejelitnější z elitních

Cesta k zajatcům vede před mrtvá těla roztomilých mimozemšťanů.

Ranger

Ranger

Jestli současná technologie poskytuje nějaké výrazné oživení staré hratelnosti videoher, pak je to kromě fyziky právě zničitelnost herního prostředí. Je pozoruhodné, jak mainstreamovému průmyslu v tomto ohledu skoro ujel vlak. Zatímco fyzikální hrátky vcelku úspěšně používá kdejaká komerční hra, na destrukci levelu stále u většiny z nich čekáme. Konec konců, letos slavíme desetileté výročí vydání Red Faction, která jako první ukázala, že žádná stěna si nemůže být svou existencí jistá. A teprve nyní jsou zde áčkové tituly, především pod vlajkou Battlefieldu, které na destruktivitě stavějí svou atmosféru. Arkáda Ranger je přitom jednou z mnoha nezávislých her, které destruktivnost prostředí s úspěchem aplikují už kdejaký pátek.

Ranger

Proto ji promineme i slabší grafické zpracování a dětinský vizuál plný přehnaných pixelů. V pohledu shora se vtělíme do kůže rangera tak šajcovního, že na mise chodí sám. Kromě svého věrného hvězdoletu mu ke zdaru pomáhej raketomet, rychlopalná brokovnice a ještě rychlopalnější kulomet. Cíl misí v Rangerovi je, pravda, trochu repetetivnější –jde o záchranu rukojmí – ale cesta je vždy lemována rozbitými torzy Izáků připomínajících zajíčky a medvědy. Ačkoliv by větší paleta misí hře pomohla, a ačkoliv stejná náplň vyvolává otázky, zda-li zrovna meziplanetární teroristé preferují módu zajatců, jedná se o krok správným směrem. Rukojmí totiž nelze jenom osvobodit, ale je nutné ho ještě eskortovat do bezpečí.

Ranger

Tato prostá ale smysl dávající herní náplň je doplněna prostředím, jemuž nic není svaté. Brokovnice kácejí stromy, emzáci se po trefě do hlavy krvavě rozloží na součet svých končetin a celé hraní díky tomu ujíždí jako pražská magistrála v den dopravní stávky (což je paradox, ano). Ani granát tu nedetonuje tak, jak je pro mnoho stříleček zvyklé, tedy po vzoru seschlé rachejtle z vietnamského maloobchodu. Radost z krvavé cesty prostředím je jenom završena omezeným dohledem, díky němuž si lze mňamózně vychutnávat i pokládání pastí. A když pak „omylem“ odpálíte několik domečků a odhalíte, že za nimi stojí trojice nasupených nepřátel, je to pocit, který zatím žádný Call of Duty nedovede reprodukovat.

Ranger je primitivni střílečkou bez velkých ambic, o to větším je ale překvapením. Kdyby vývojáři z FoppyGames rozeznali jeho potenciál dříve a přihodili nějaký epesní příběh i velkolepější scenérie (engine přímo žadoní velkou tankovou bitvu), mohl tu být černý kůň celého léta. Takto zůstává „pouze“ zábavná arkáda, která dá na chvíli zapomenout na zaostalou komerční scénu.