Je těžko popsatelné, jaké šílenství se rozpoutalo od zprvu nenápadného reklamního titulu Moorhuhn, který světu dala německá společnost Phenomedia AG. Zároveň se dá už dnes asi jen těžko spočítat, kolik autorů využilo stejného principu a kolik titulů s tématikou "Zastřel si svého/svou/své" spatřilo světlo světa. Sama originální série se dočkala několika bouřlivě přijatých pokračování, to je ale jako kapka vody v oceánu fanouškovských remaků se slepicemi, tučňáky, čápy, orly, vosami, cikány, vojáky či třeba neoblíbenými učiteli. I dnes recenzovaná plná hra se řadí do velkého zástupu titulů, jež se nechaly výrazně ovlivnit jak Phenomedií, tak Moorhuhnem. Když se ale člověk podívá na formu, jakou je Return of Dr. Killer zpracován, a zábavu, kterou odvážným hráčům poskytuje, nelze jinak, než cynicky poslední větu glosovat: dobře, autor se Moorhuhnem i Phenomedií inspiroval. Ale aby jim mohl být důstojnou konkurencí, to by se tedy musel inspirovat ještě o poznání výrazněji.
Return of Dr. Killer je jedním z mnoha titulů, které během svého vývojářského působení vytvořil Jiří Macich. Oproti některým hrůzám z jeho dílny je alespoň skutečně naprogramován, a to ve Visual Basicu 5, a tváří se jako opravdu plnohodnotná gameska, která si zaslouží trochu pozornosti. Poněkud u ní absentuje jakýkoliv děj, každopádně hráč se vžívá do role vojáka a snaží se v časovém limitu šedesáti vteřin získat co největší počet bodů. Ty se připisují za sestřelování tanků, které se pohybují po zemi ve spodní části obrazovky, a stíhaček, jež létají nahoře nad nimi. Každý výstřel znamená úbytek jednoho náboje ze zásobníku, přičemž ten obsahuje celkem dvanáct kulek. Dojde-li na nulu, nezbývá, než ho vyměnit za nový, což je ale penalizováno určitou bodovou ztrátou. Naopak, úspěšné sestřely jsou vcelku štědře honorovány, takže se výsledné skóre na konci většinou pohybuje v tisícovém řádu a hráč by musel být opravdu pořádné nemehlo, aby se dostal do záporu.
Na zábavnosti Return of Dr. Killer ubírá několik nepříjemných vlastností. Celá hra se odehrává jen na jedné, a to ještě ke všemu poměrně malé obrazovce. Nepotěší ani fakt, že se zde narozdíl od Moorhuhnu nenacházejí už žádné interaktivní prvky a není tedy možné si hraní nikterak zpestřit. Hratelnost pak nemůže zachránit ani nepříliš často v Moorhuhn klonech vídaná volba obtížnosti. Grafické zpracování hry je rozhodně na lepší úrovni, než tomu u většiny her Jiřího Macicha bývá, nicméně kvality kouzelných obrazů od Phenomedie nedosahuje ani náhodou (to lze ale jen těžko očekávat) – a celkově ho lze hodnotit jako sotva průměrné. Totéž platí pro hudbu, která je přítomna v MIDI formátu a dá se snadno, i přímo ze hry, za jinou ve stejném formátu uloženou skladbu nahradit.
Celkově je Return of Dr. Killer podprůměrným Moorhuhn klonem z českých luhů a hájů, který si krátké vyzkoušení asi zaslouží, málokdo u něj ale stráví delší dobu.
