Rhytmical – válečnictví á la disko

Zvláštní pokus pojmout arkádu jako barevné blikající orgie sice překvapí svou grafikou, obsahem má ale co dohánět.

Rhytmical

Rhytmical

Nevhodné pro elipeptiky. Takové označení si zaslouží bojová arkáda Rhytmical. Jde o jednu z mála her, které se vyznačují svou podobou, bohužel ale zapomněla na zajímavý obsah. Je totiž postavená nikoliv na příběhu nebo hratelnosti, nýbrž na rytmu – náhodně generovaná hudba určuje přísun nepřátel a jejich složení. Nic není pevně dané, dokonce ani pozice hráčovy stíhačky na obrazovce – hra je svým žánrem klasický “shmup“, v němž ovládáte zhora viděnou stíhačku a devastujete vlny nepřátel. Teoretikům přesto slouží jako příklad videohry, jež se svou podobou a zpracováním vyjímá.

Hry založené na hudební stopě jsou v minoritě, bohužel k smůle celé herní scény. Audiovizuální teorie přitom tvrdí, že obraz je stejně důležitý jako zvuk. Hudba se dnes v hrách sice dynamický mění, prakticky vůbec ale nemá vliv na samotnou hratelnost – přitom tituly jako Ninjammin Beat-Jitsu nebo Music Racer dovedly hudbu včlenit jako herní prvek svěžím a zábavným způsobem. Dokonce i česká Osada, ač totálně naskriptovaná, servíruje unikátní zážitek, který je bez zapnutých bedýnek jen poloviční.

Rhytmical

Rhytmical pojímá hudbu jinak. Náhodně generuje soundtrack a podle něhož mění útočníky a občas i převrátí pozici hráčova stroje. Výsledkem je hypnotický zážitek, který umí vtáhnout. Problematické je ovšem díky tomu i ovládání. A především, Rhytmical žádným způsobem svou původní hratelnost neobohacuje. Neservíruje příběh, nepřináší změnu prostředí, ani originální herní prvky. Hra zůstává stejná po minutě i hodině od svého spuštění.

Rhytmical

Říká se, že hry, podobně jako film, jsou médiem, jež spojuje prvky všech předchozích umění. Obsahují literaturu (texty, příběh), obrazy a sochařství (grafika) a navrch to vše spojují do čehosi, co připomíná, že “celek je víc než souhrn jeho částí.“ Stačí se ostatně podívat na unifikované grafické styly většiny komerčních i nezávislých her – herní vizuály dnes vypadají buď ultrarealisticky (takže ani průměrní hráči od sebe neodliší Modern Warfare 3 a Battlefield 3), nebo jsou přehnaně komiksové (film Úžasňákovi je zjevně stěžejním dílem pro spoustu grafiků), nebo naopak obrovskými pixely nostalgicky odrážejí minulou éru (SPOUTA nezávislých her). Minimum her přináší něco nového. Rhytmical takovou hrou je – při své veškeré snaze je ale pouhým technologickým demem, které zapomíná na to nejdůležitější, tedy trvalejší hratelnost.