Rocky Memphis – amazonské dobrodružství nastavuje zrcadlo

Vzhůru rabovat poklady do kobek tak prastarých, jako jsou herní principy téhle arkády!

Rocky Memphis

Umět přiznat svou chybu je jedna z nejkouzelnějších ctností. Stuart Collier, autor Rocky Memphis and the Temple of Ophuxoff, ale tento názor evidentně nezastává. Pokud totiž nějaký vývojář na zdrcující kritiku svého dílka reaguje slovy "je to ÚMYSLNĚ špatné", jeden se nemůže ubránit kroucení hlavou tak intenzivnímu, že ohrožuje soudržnost své páteře. Co je tedy shnilého v království Ophuxoffově a proč je minikauza kolem Rocky Memphis zajímavější, než cokoliv ze hry samotné?

Ve hře převezmete kontrolu nad dobrodruhem prozkoumávajícím ve stylu Indiana Jonese ruiny dávno vymřelé civilizace. Archeologii se hrdina samozřejmě nevěnuje z vědeckých důvodů, ale aby si napakoval kapsy zlatem. To celé sledujete v pohledu zboku, a v retro pixel-artové grafice zde lze prolézt až 700 místností. Leccos tak připomíná třeba vcelku dobrou arkádu Azangara od freewarové manufaktury MyPlayCity.

Problémem Rocky Memphis ale je, že hratelnost samotná je nudná jako nedělní odpoledne strávené u záznamů interpelací Poslanecké sněmovny. Mohlo by se zdát, že si protiřečím, protože jednoduchá hratelnost je podle mě devízou třeba Gigantic Army. Jenže na rozdíl od ní je Rocky Memphis statický jako stativ, jeho jednotlivé obrazovky se nehýbou, akce je málo a rébusy svou složitostí nepřekvapí ani pětiletého pařana. Nejedná se o agresivně špatnou hru. Pokud by vlastně aplikovala alespoň některé moderní prvky (jako populární teleportování), mohla by vysvitnout nad hladinu průměrnosti.

Je dost dobře možné, že leckomu tento typ hry může vyhovovat. Takový někdo bude ale osamocen i na jinak vstřícné nezávislé scéně. Ta totiž Rocky Memphis podrobila zdrcující kritice právě pro její neinvenční přístup, při kterém ale autor vyplodil úctyhodný počet 700 kol.

Reakce ve stylu "je to špatné schválně, protože to ukazuje na mnoho jiných podobných her na scéně" sice může vypadat jako liché obhajování generála po prohrané bitvě, ale poměrně dobře usvědčuje řadu nezávislých titulů z jejich pokrytectví a smýšlení, že 20 let staré principy mohou stejně dobře fungovat i když známe řadu jiných, novátorštějších přístupů.