Rumblers – jak vytvořit nudnou akci

Na recenzování Rumblers, nové shora viděné 2D survival arkády, jsem se docela těšil, protože říkejte si, co chcete, jednoduché střílečky se hrají i píšou v podstatě samy. Navíc, kdo by odmítl postřílet dalších pár tuctů brouků?

Rumblers_screenshot 01

Po různých indie hrách, na kterých aby člověk hledal tajuplné umělecké záměry, a po složitých RPG, které můžete hrát dny a stále jste na začátku (a nemůžete proto ještě print screenovat...), vypadala Rumblers jako prima jednohubka na studené zimní podvečery. Derbian má za sebou například i nedávno recenzovaný LV-426, což sice nebylo zrovna terno, ale hra měla svoje klady.

Základní záměr Rumblers asi byl vytvořit adrenalinem nabitou akční střílečku, u které budou hráči moct relaxovat po svých těžkých dnech. Z téhle formulace už vám může dojít, že to tak úplně nedopadlo. Prvním klackem pod nohy je fakt, že celá hra působí hrozně bezkrevně. Nezapomeňte, že se bavíme o potencionální adrenalinové střílečce. Nuzná hratelnost se špatně formuluje, přesto se o to můžu pokusit.

Zaprvé, zcela chybí wow efekt, jeden z pilířů adrenalinové akce. Výbuchy, krev, pohyb, monstra, to všechno je realizováno třeskutě nudně. Rumblers je jako akční film bez svěračových explozí, drsné hudby a choreografie soubojů. Když to srovnám třeba s například Absolute Survival, tam vás čekala doslova záplava monster, všechny byly pekelně rychlé, vaše postavička byla pekelně rychlá, vystřelených patron byly myriády. V porovnání s tím se v Rumblers váš panák ospale plouží osamoceným bojištěm, dokud si špatně nestoupne a někdo ho nezabije.

Zadruhé, ačkoliv hra zkouší do bojů přinést nějakou sofistikovanost, je ve finále skoro jedno, jakou z deseti bouchaček si vezmete. Přestože se liší kadencí, účinností patron, u některých třeba i náročnějším použitím, nepřátele jde kosit ve velkém skoro každou z nich. Jediný rozdíl je, že s třeba namísto plamenů vidíte plasmový chrchel. Na taktické vyčkávání ale nemáte moc času ani prostoru, čili ať s plasmovkou, kulometem nebo včelometem, stále hrajete stejně. Během soubojů si zbraně navíc nemůžete ani vyměnit, pouze (prý) upgradovat. Můžete tedy experimentovat se Shock Rifle, ale proč to dělat, když si zrovna tak stačí vzít normální kulomet?

A konečně zatřetí, po pěti minutách Rumblers nemají čím překvapit. To by nemuselo tak úplně vadit, kdyby vás hra připoutala wow efektem, rychlou akcí či koulervoucími zbraněmi. Takhle jen zjistíte, že zbraní je deset a některé mají v menu stejné obrázky, že nepřátel je pět, kosíte je ve více méně stejných modech pobíhajíce po třech trapných podkladech. Protože se už mi nechce začínat další odstavec, musím tady ještě připomenout úchylné ovládání na klávesnici - kdy jindy by se měla používat myš, než ve střílečce?

Kromě hry jednoho hráče ale Rumblers obsahují i kooperativní hru dvou hráčů, svou hlavní a jedinou devízu, která ji také zajistila ono mírně nadprůměrné hodnocení. Přestože jsem neměl příležitost ji odzkoušet ve více lidech, určitě by pak byla destrukce emzáků o něco zábavnější. Vyvstává ovšem otázka, proč bych s partičkou měl hrát Rumblers, když bych mohl hrát třeba lepší, hezčí a zábavnější Babo Violent 2, že ano.

Rumblers chybí chladná depresivnost Crimsonu, berserkovost Absolute Survival i grafická vypulírovanost Crimson Road. Nemluvě o miliónu jiných survivalů a arkád. Jestli vás sžírá nenaplněná touha soutěžit o nejvyšší skóre, tak ji snad mohu s těžkým srdcem doporučit jenom vám. Pro všechny ostatní jsou tu zábavnější střílečky.