S nějakými herními módy se tvůrci příliš neobtěžovali. Prostě vzali starý známý koncept a na začátek napsali jasaně vytyčený úkol – musíte přežít celkem 250 vln nepřátel. Ti přicházejí zpravidla ve skupinkách a útočí na vás mnoha různými způsoby. Každá skupina, kterou necháte úspěšně za svými zády, se vám připočítá na skóre a čím vyšší jej budete mít, tím samozřejmě lépe. Problém ale přichází při vyhýbání se podobným protivníkům. Ti většinou přichází v silné přesile a pokud se objeví kupříkladu jen dva od jednoho druhu můžete si být jisti že jsou neskutečně silnými. Takoví totiž kolem sebe zpravidla rozmetají desítky projektilů. Najít v takovém dešti volnou skulinku nebude nic snadného. Možná právě proto je v jistých situacích daleko lépe uplatnitelná strategie spočívající v uhýbání nástrahám, než abyste se snažili ještě protivníka sestřelit. Na to se zde moc nehraje a více pozornosti je nutné věnovat vlastnímu zdraví respektive štítům. Ty ubývají při každém nárazu nepřátelského stroje nebo projektilu a pokud klesnou úplně, hra pro vás končí. Obzvláště zrádné jsou chvíle, kdy se proti vám postaví celá spojitá řada jednotek. Několik vrstev nad sebou a pokud se chcete skrze ně dostat, jedinou možností je prostřílet se.
To nejlepší na celé hře je ale její unikátnost. I když ji budete hrát opakovaně, nikdy se nedočkáte stejného zážitku. Každá mise je náhodně generovaná a tedy i různě obtížná. Dalším plusem je fakt, že se dokázalo celou hru maximálně stáhnout do krátkého času a tak není nejmenší problém opakovat jednu a tu samou hru dokola, navíc se budete k projektu i s radostí vracet – a to se dá říct jen o málokteré akční hře.
Self Destruct mě tedy mile překvapila. Přišla s několika málo rozličnými nepřáteli a svěží hratelností. To se cení nejvíc, i když zbytek již tak kvalitní není. Minimálně pozadí mohlo být daleko povedenější…