Už jsem si začínal myslet, že nervy drásajícím supertěžkým logikám nadobro odzvonilo, a v tom se mi na harddisk prodrala variace legendárního "škatulkovače" Sokobana. Adjektiva jako oddechová, pohodová či snadná jsou této hře na hony vzdálená. Ba právě naopak, dala by se spíš charakterizovat slovy ultraobtížná, zvláštní a rozsáhlá. Ale pokud jste členy Mensy nebo vám Einsteinovy teorie nejsou cizí, trefili jste se do černého.
Zprvu se hra tváří naprosto nevinně - obohatí vaši wokýnkovou lištu o záložku se svými ikonami a při prvním spuštění vás překvapí zajímavou a líbivou grafikou. Ale ejhle - již po prvních několika tazích vám začně pozvolna docházet, že s obtížností to tvůrci opravdu trochu "přepískli". Prvních pár levelů ještě jakž takž, i když s obtížemi, zvládnete, ale ty další budou pro většinu z vás/nás neřešitelným oříškem. Měl-li bych někomu tuto hru ze srdce doporučit, pak zcela jistě všem těm, kteří nejsou narozdíl ode mě líní a rádi si občas procvičí svoje myšlení a nenechávají si jen pozvolna odumírat mozkové buňky.
Řada z vás ale zřejmě netuší, o čem to tu plácám, takže si ve zkratce představíme princip hry Sokoban, jejíž vznik se datuje do 80. let minulého století. V první a jediné originální verzi hry jste se vtělili do role pracovitého skladníka, jehož úkolem bylo přesunout všechny těžké bedny na předem vyhrazené místo. Bedny je ovšem možné pouze tlačit, nikoliv je přitahovat k sobě či jakkoliv jinak přesunovat. Úspěšné splnění misí vám navíc kazí existence neposunutelných zdí neboli políček, která brání v cestě jak vám, tak bednám.
Jakmile tedy bednu nešťastně přisunete k některé zdi nebo nedej bože do rohu, je s vámi amen a musíte začít pracně od začátku. Naštěstí tvůrci do hry přidali možnost vzít vykonaný tah zpět, což se hodí jednak jste-li v úzkých a neexistuje-li možnost se ze způsobené šlamastyky jakkoliv vyhrabat a jednak v případě, kdy se snažíte dosáhnout nejvyššího skóre.
Panák, kterého ovládáte, má přes svou nezpochybnitelnou příslušnost k Sokobanovi trošku pochroumaný vzhled, jelikož vypadá jako roura s konci směřujícími do všech čtyřech světových stran. A ačkoliv je to v podstatě jedno, nabízí vám hra možnost ovládání vaší postavičky jak na klávesnici, tak na myšítku. Výhoda myši spočívá v tom, že kurzor se po na jetí na určité místo mapy automaticky mění podle činnosti, kterou na tom místě lze vykonat, takže při přesunu na opačnou stranu levelu nemusíte zběsile rejdit po klávesnici, ale stačí jednou kliknout na vašeho kuličkového přítele :-).
Graficky na mě SokoMind působil značně rozporuplným dojmem - nicméně, hra jako taková nebyla vytvořena k prezentaci nejmodernějších grafických efektů a testům nového grafického náčiní (rozuměj - akcelerátorů), takže by se na druhou stranu dalo říct, že prakticky plní svůj účel. Nehýří příliš barvami, což já osobně dokáži velmi ocenit, zvlášť když moje oči zpravidla trpí u typicky přebarvených kýčovitých logik podobného typu. V podstatě totéž by se dalo říct o zvukovém doprovodu - plní svůj účel, i když vás jeho 
nevýraznost a monotónnost brzy donutí roztočit zase tohoto "zlatýho Collinse", který se vám válí v CD mechanice.
Dostáváme se k závěru - pokud jste celou recenzi vynechali a donutili jste se jen k přečtení tohoto posledního odstavce, pak vězte, že SokoMind je hypermegaultrasuper těžká logická hra, která vás mimo zničeného myšítka a rozkousané klávesnice bude stát pouze pár korunek za přibližně čtyřminutové stahování. Mimo 60 standardních levelů hry obsahuje i 20 speciálních a jako bonus se tvůrcům podařilo do několikakilové instalace nacpat i editor map, takže vám nic nebrání v zapojení vlastní fantazie a vymýšlení těch nejsložitějších logických oříšků.
