Existuje určitá skupina her, jež z herní scény nikdy nezmizí. Jsou to gamesy s vysokou reprodukční schopností, takové, jež dokáží svými vnady svést začínající programátory, omotat si je zcela kolem prstů a zabřednout do mělčin freewareovek coby nové reinkarnace. Jistě tušíte o na které počiny herní historie narážím.. Stačí jediný výčet: Pong, Galaxian, Tetris, Sokoban, Mario a v neposlední řadě Sonic. Právě o jeho dalším klonu dnes bude řeč.
Již z kraje nutno předeslat, že se jedná o klon značně zdegenerovaný. Těžko říci, kde konkrétně došlo při procesu reprodukce k tak závažné chybě, nejspíš je na vině replikátor, neboť replikant je vskutku kvalitní. Sonic Ultra v2, bohužel patří k těm méněcenným členům široké rodiny, nad nimiž se sice občas někdo slituje a na svém PC je spustí, to ovšem pouze kvůli jejich hlubokým a tak tklivě podvědomím očím, jež na vás upírají.
Nenechte se jimi obměkčit. SUv2 je skutečný "vejškrabek". Ani nevím, kde začít, všechno je špatně. Já kupříkladu zkousnu kdejakou grafiku, takže mě rozlišení 320x240, pod kterým hra běží ve fullscreenu, zas tak nerozhodilo, dokonce jsem ani neměl výhrady k původnosti spritů, o níž přesto značně pochybuji, ale pokud je hra po grafické stránce nevýrazná, pak si jednoduše nemůže dovolit i tak neskonale nudit. O něčem jako je gamedesign, tu jednoduše nemůže být řeč. Levely jsou v podstatě jednoúrovňové, což zejména u Sonica kde se obvykle setkáte tak s třemi úrovněmi na sobě nezávislých, místy se proplétajících plošin naprosto nechápu (ačkoliv teď hře poněkud křivdím, neboť ke konci, jenž je zvlášť brzký, se situace přeci jen trochu zlepší), na efektnosti různých lopů, ramp či výtahů můžete rovněž zapomenout, ve hře se s nimi nesetkáte. Jediné do čeho si bouchnete bude trampolína, jejíž přítomnost a funkčnost ovšem chápu jako téměř výsměšnou. Samotná délka levelů taktéž nutí k úsměvu, vezmete-li v potaz, že na začátku hry stačí stisknout šipku vpravo a shift, levelem proletíte za méně jak deset sekund a věřte, že vám v tomhle postupu nic nezabraní. Jistí nepřátelé, o něž byste se mohli zarazit, tu sice jsou, ale šance, že vám seberou život je naprosto mizivá. Těžko říci, klade-li tato omezení MMF engine, na které Sonic jede, ale pak nechápu, proč si autor zvolil právě Sonica. Fascinující jsou i souboje s doktorem Robotnikem, kde první čtyři zvládnete bez jediného škrábnutí a ten pátý pro změnu vyhrát nelze. 
Hudební doprovod tak nějak postačuje, ale spíš bych věřil tomu, že si k hraní pustíte vlastní muziku, bude-li to mít ovšem smysl, neboť herní doba tohoto kusu se pohybuje někdo kolem šesti minut.
Nebýt rozmanitosti prostředí, samotné funkčnosti hry (což je tedy hodně chabý klad, to už by mělo být samozřejmostí) a hrstky přítomných miniher - jakými je sběr ptáčků a let na Tailsovu dvojplošníku, nenašel bych pravděpodobně na této hře nic pozitivního. Alespoň tedy tyto body k dobru.
Snad je si toho autor sám vědom a tedy se ho má slova toliko nedotkla, přesto mi nezbývá než konstatovat, že horšího Sonica jsem zatím nehrál. Co tedy dodat? Inu, zastesklo-li se vám opět po modrých bodlinách nejrychlejšího zvířete na planetě, poohlédněte se kdekoliv jinde, nakonec na i Plných hrách je ho pořádná kopa a to v notně zdařilejší podobě.
