Nikdy bych nevěřil, jak dokáže být taková aktivní týdenní lyžovací dovolená namáhavá. Nejen, že jsem měl minulý týden co dělat, abych se z českých "velehor" vrátil vcelku a v pořádku, ale z naraženin a nachlazení se hojím ještě teď. Až se bojím pomyslet, jak by takový "odpočinkový" týden dopadl, kdybych holdoval jinému v našich krajích velice populárnímu zimnímu sportu - hokeji. Ostatně - přiznejme si to na rovinu - většina z nás mnohem raději odpoledne zasedne s nejlepším přítelem každého počítačníka (Joystickem/Joypadem) ke svému binárnímu miláčkovi a nakope zadky Kanaďanům v NHL 2001, než aby se vydala na blízký (či vzdálený) zimní stadion a dala si v reálu takříkajíc "po hubě" s přáteli.
Pořád ještě vůbec netušíte, o jaké že hře to tady mluvím? Není divu - ani z okolních screenshotů totiž ještě nemusí být na první pohled patrné, jakou šílenost jsme pro vás zase sehnali. Mnozí angličtinomilci ale už zcela jistě pochopili, že slovíčka Space a Hockey vybrali tvůrci záměrně a zákonitě se tedy jedná o jakousi vesmírnou variaci hokeje. Pokud bychom šli ve škatulkování Space Hockey ještě dál, zcela jistě bychom zdůraznili přítomnost pouhých dvou ufonských hokejistů na hrací ploše a nestabilní ohraničení arény, v níž se dva marťánci o puk přetahují.
Teď si asi říkáte něco ve smyslu, že není snad ani možné, aby někdo takovouto šílenost vytvořil a ještě navíc vypustil do světa - to ale ještě nevíte, co všechno se pod skořápkou téhle freewarové simulace hokeje skrývá. Předně je to precizně provedená grafika. Možná se lehce skepticky pousmějete a mávnete nad ní rukou, ale pravdou je, že něco jako pěkná, nehranatá 
a nekostičkovaná grafika je něco, co tvůrci poslední dobou ke smůle nás hráčů dosti zanedbávají. Oba ufonci jsou vyvedeni v pěkné, flashovské grafice a taktéž vesmírné prostředí svým povedeným zpracováním rozhodně nikoho neurazí a ani tvůrci se za něj stoprocentně nemusí stydět. Postavičkám by sice pravděpodobně neuškodilo alespoň minimum primitivních animaček, protože nápadně připomínají hru dvou statických nadpřirozených marťánků vystřižených z dětského leporela, nicméně zřejmě i díky tomu, že hráče zde suplují dvě neměnné textury, byli autoři schopni velikost hry udržet pod hranicí dvou megabytů.
Příjemně mě naopak překvapily nejrůznější vychytávky typu kouřové clony za pohybujícím se hráčem, barevná čára za vesmírným "pukem", elektrické pulzy vyznačující branky i pružné ohraničení hracího pole (o kterém jsem se zmínil už v úvodu). Podívejme se ale na zoubek samotné hře…
První, co vás upoutá, hned po pár sekundách hraní, je neuvěřitelná složitost, resp. nekomfortnost ovládání. Ačkoliv svou postavičku za pukem naháníte za pomoci standardních čtyř šipek, autoři si pro Space Hockey vymysleli vlastní pravidla chování objektů v prostoru a tak je precizní zvládnutí zvláštního stylu pohybu úkolem hodným srovnání s dohráním Diabla 2 na nejtěžší obtížnost.
Úplně největším oříškem je ovšem v tom všem mumraji ještě trefit načervenalým pukem soupeřovu branku. Oponent má totiž ovládání své lodi prakticky v malíku a problémy mu činí jen správné nasměrování puku do vaší brány. Toho se dá poměrně slušně využít, jelikož 
cizácký ufon není z nejiniciativnějších a většinou se k puku nijak nežene a vesměs čeká, jak se s ním poperete vy (s tím pukem, samozřejmě).
Space Hockey je ovšem tak neuvěřitelně složitou hrou, že mě to donutilo začít v ní šťourat a hledat nějaké chybky či kličky, které by mi její hraní usnadnily. A světe div se - štěstí se usmálo! Na začátku kola (po vstřelení branky, příp. začátku hry) přidržte šipku doleva a jakmile je hra odstartována, pohybujte se přímo tímtéž směrem. V přibližně 70% případů začne váš oponent couvat za pomalu ujíždějícím pukem a velice ochotně si jej, k vašemu potěšení, dosouká až do vlastní brány. A ještě jeden tip, či spíše upozornění - při hraní si dávejte velký pozor na časomíru (tenký proužek na spodu obrazovky). Tak jako v televizním Kolotoči i zde platí, že jakmile je časomíra u konce, už si ani nevrznete.
