Space Hopper – vesmírná zábava á la 2 v 1

Skloubit hru pro jednoho s multiplayerem natolik šikovně, aby z toho byla funkční, hratelná a navíc originální kombinace se nepoštěstí jen tak někomu. Nadšencům z Urisoftu však rozhodně ano.

Potom co jsem našemu šéfredaktorovi před pár dny odevzdal recenzi vesmírné střílečky Trash Killer 2 jsem si slíbil, že jakkoli povedená by další hra s podobnou tematikou mohla být, už do žánru kosmických akcí sahat v žádném případě nebudu. Dá se totiž říct, že tyhle jednotvárné rychlokvašky nikdy nebyly můj šálek kávy. Zlom v myšlení u mě ovšem nastal v momentě, kdy jsem po odzkoušení několika freewarovek narazil právě na Space Hopper. Můj předchozí slib nedotknutelnosti vzal brzy za své a prudký nával hratelnosti, jímž mě hra bez váhání zahrnula, mě strhnul do víru virtuální zábavy tak rychle, že jsem sotva stíhal vychytávat obrázky, jimiž se to tu hemží okolo.

Zpoza pojmu hratelnost v případě téhle hry přitom vykukují pouze čtyři herní módy a několik málo drobných vychytávek. Mód klasický představuje tradiční posloupnost 23 stupňovitě obtížných úrovní, v nichž přeskákáváním z planetky na planetku plníte poměrně snadný úkol spočívající v označení všech vesmírných těles vyskytujících se na obrazovce. Ono označování probíhá automaticky a stejně tak i let vesmírem je zde věcí nepodléhající vaší režii, což v praxi znamená, že jakmile se od jedné planetky odlepíte, neexistuje způsob jak vaší vesmírnou „poletuchu“ za letu ovlivnit. Další ze čtyř nabízených módu se volně do češtiny přeloženo nazývá „hrou o přežití“. Přesoukávání z planetky na planetku má v ní jen pramalý význam, na označování navštívených míst se tu totiž nehraje a důležitá je pouze včasná likvidace zákeřně nalétávající nepřátelské lodi. Zbylé dva módy jsou multiplayerové a to konkrétně pro dva hráče. Cílem prvního z nich je posbírat co největší množství zlatých mincí a přitom co nejméně odpadávat mimo obrazovku nebo se nechat likvidovat oponentem (nejen, že jste pak automaticky přesunuti až na „domovskou“ planetu, ale zároveň i penalizováni odejmutím 6 bodů). Druhý se pak po vzoru nesmrtelných klasik jmenuje deathmatch a jeho smysl pravděpodobně netřeba podrobněji rozebírat.

Po stránce hratelnosti je tedy poměrně těžké hře cokoli vytknout. V úvodním menu lze navíc šikovně nastavit variabilní počet „životů“ a spousty dalších parametrů, které požitek z hraní nenápadně a přesto citelně umocňují. Hůř už by autoři na výsledném vysvědčení dopadli co do technického zpracování. Už z okolních obrázků je víc než patrné, že přehršel grafické extáze se tentokrát jistojistě nekoná a věřte, že ani v pohybu to všechno nevypadá nijak převratně. Na druhou stranu toto zdánlivé negativum může být za jistých podmínek i výhodou – Space Hopper se totiž hýbe svižně i na pomalejších strojích (ten, na kterém jsem hru recenzoval, je toho zářným příkladem). Pokud navíc zabrousíte na stránky tvůrců téhle vesmírné freewarovky, zjistíte, že pro Urisoft nikdy nebylo kvalitní technické zpracování jejich děl prioritou a daleko větší důraz kladou na originalitu. To jim mimochodem už v minulosti vyneslo řadu pozitivních ohlasů – nejen z řad hráčů, ale i herních recenzentů. A když už jsme u toho výsledného resumé, nedá mi to, abych nedodal, že Space Hopper je na sto procent hrou, o níž se dá bez diskuze prohlásit, že si zaškatulkování do skupiny nadmíru originálních her plně zaslouží.