Squid Ball – pekelné koule

Na stůl se nám dnes dostává remake prastarého Pongu, tenisoidní hry o pinkání ze strany na stranu. Omluvte dnes zhoršenou stylistickou kvalitu recenze, důvodem je, jako u mnoha jiných lidských problémů, jenom a pouze detox po alkoholu.

squidball_03

Vždy bude módní remakovat. Argumenty pro i proti remakům dnes ale necháme před dveřmi. Zatímco variace na tower defense jsou mezi freeware hrami časté, takový Pong se neobjevuje každý den. Nicméně, dnešní den není každý den, je to ten den, den Squid Ballu!

Jak pravděpodobně víte, Pong je prastará pařba z doby, kdy výrok Billa Gatese o dostatečnosti 640kB ještě čekal na své vyřknutí. V zásadě se jedná o první předělávku analogového sportu jménem tenis – pinkáte si se soupeřem kuličku a hraje se na body. Zde se navíc míčky odrážejí i od mantinelů. A Squid Ball je remakem této hry (mimo toho, že je to také jméno pro smažený pokrm z chobotnic).

Základní idea hry je ovšem zároveň také trochu první kámen úrazu. Sice je to inovovaný Pong, ale pořád je to prostě jenom Pong. Co na tom, že máte tři herní mody, kdy jednou letící míček hoří a jindy hrajete pro změnu shora dolů, když pořád je to jenom hra o odrážení míčku. Je to jako kdyby někdo chtěl upgradovat šachy tím, že při eliminaci figurky dojde k mohutné explozi a začne se třást obrazovka. O efekty jde u těchto her až na posledním místě, byť musím uznat, že díky bohům za remake bez rozkostičkované grafiky.

Ale aby bylo dostáno všemu, zmínil jsem mody. Ve hře jsou k dispozici tři, prohlédnout si je můžete na přiložených obrázcích. Neodvažuji se ovšem rozeznávat, v čem signifikantním se mají odlišovat, protože pokaždé je princip hry naprosto stejný a veškerými rozdíly jsou jiné grafické pozadí a možná i rychlost míčku a velikost ploch – ale ruku do ohně za to nedám; pořád prostě odrážíte kuličky jeden na jednoho.

Pak je tu problém s obtížností. Čas od času tady štkám, že hry jsou na moje lame skilly příliš těžké, a Squid Ball je další takový případ. Plošinka, kterou odrážíte míček, je neskutečně malá a hra samotná je také neskutečně rychlá. AI oponenta má přitom nejenom skoro dokonalé reflexy, ale zároveň leckdy cheatuje – plošinka AI se pohybuje rychleji, než jak rychle umí jezdit vaše plošinka.

Kupodivu to není jen můj problém, protože ve hře dvou hráčů (ano! Tentokrát jsem multiplayer také okusil) lze statisticky doložit, že ten hráč, který na začátku mače vyhazuje, má vždy následně vyšší skóre. Nicméně, i díky hře dvou hráčů dostává Squid Ball nějaké body k hodnocení.

Ve finále tedy hra dostává sympatických 70% především za to, že princip Pongu jednoduše nestárne, a Squid Ball ho znovu uvádí v pěkném kabátku a s hrou více hráčů. Brutální obtížnost mi bohužel nedala jinou možnost, než z hodnocení cosi srazit. Pokud vyloženě nemáte pro Pong slabost, bude pravděpodobně zajímavější zkusit ony smažené kuličky z chobotnic, než stejnojmennou freewarovku.