Je jen malé procento freeware her, které vás nějakým způsobem udiví svoji hratelností či překvapí netradičním zpracováním. Pokud už se to nějaké hře povede, jednoduše nemůže být nezajímavá. Ale pokud budete mnout zorničky nad hardwarovými nároky, je zřejmě něco v nepořádku. Přesně to se mi stalo s aktuálně recenzovanou hrou Sunday Panzers. V dobré víře jsem ji stáhl, nainstaloval a poprvé jsem poklepal na zástupce na ploše, který adresoval na spuštění. Obrazovka ztmavla a uprostřed se objevila jakási hláška. Lakonicky jsem ji ignoroval, preventivně restartoval počítač a opět optimisticky poklepal na ikonu. Dostalo se mi stejně vřelého přivítání jako při prvním pokusu, ale nyní jsem si pečlivě prostudoval onu chybovou hlášku. „Missing DX3D9“ četl jsem nahlas. Hmm…co to tak může být. Po několika minutách uvažování mi svitlo a přes další restart, několik jízlivých poznámek na adresu autora hry a třetí dvojklik na jednu ikonu jsem se konečně dostal do samotné hry.
Tankové bitvy mě vždy fascinovaly, nicméně nikdy jsem se k nim neměl možnost dostat blíž než z filmového plátna.Není divu, že úvodní animace přímo z in-game akce mě zahřála u srdce. Spartánské prostředí hlavního menu (jestli se tak obrazovka s výběrem úrovně dá nazvat) se mi zamlouvala již o trochu méně. Přesto jsem nepropadl pesimismu, zvolil první level, vybral si tank a vrhl se do víru bitvy.
Objevil jsem se na velice pěkně vykresleném bojišti, v pozadí hrála funky hudba a na pastvině se pásly ovečky. Takřka ideální momentka dalo by se říct. Najednou se však z dálav ozvalo vrčení, které rozhodně nepatřilo žádnému zlému vlkovi, který by měl zálusk na chutné jehněčí. Tihle tři vlci měli pancéřovanou kůži, místo hlavy hlaveň a za rachotu svých nenamazaných koleček se ke mně blížili nevídanou rychlostí. Neváhal jsem a vystřelil proti nim projektil na uvítanou. Jejich odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Nažhavil jsem motory a vyjel svým protivníkům vstříc. Bitva byla hektická, úhybné manévry střídaly agresivní průniky skrze nepřátelskou formaci. Do toho všeho vyhrávala hudba, která by se možná více hodila ke groteskám Charlieho Chaplina, ale na druhou stranu neustále vyvolávala pohyby koutků mých úst.
Na bojišti se ne zrovna poskrovnu objevovaly bonusy ve formě kompletní opravy poškození, energického neprůstřelného štítu a účinnější munice. Samozřejmě jsem je nenechal jen tak napospas oponentům a využíval výhod vyplývajících z jejich názvů. Bitva to byla dlouhá, pro mě nakonec vítězná. Souboje pokračovaly jeden za druhým, akce střídala akci. Čím jsem se dostával dál, tím víc bodů za výhru jsem získával a za bodíky jsem kupoval stále lepší stroje do svého vozového parku. Tady musím autora pochválit, jelikož umělá inteligence vaší „jednotky“ je na velice slušné úrovni. V jednu dobu můžete pomocí kláves F1 až F12 přepínat mezi dvanácti vražednými stroji. Pokud je vaše aktuální vozidlo zničeno, prostě jen zmáčknete jednu z výše jmenovaných a bitva může pokračovat. A že to bude potřeba, na konci hry budete bojovat klidně i s troj- a více-násobnou přesilou.
V pravém horním rohu se objevuje jakýsi radar, díky kterému máte ale vždy přehled o tom, kde se jaký stroj právě nachází. Mapy jsou relativně malé, ale o to více vás akce vtáhne do sebe a nepustí vás na hodně dlouhou dobu. Prostředí je „interaktivní“ ve smyslu, že můžete porazit stromy, které se ale vždy vrátí do původní polohy (zřejmě jsou na gumě či co :-)) a můžete drsně rozstřelovat ovečky. Z nich překvapivě nevypadává jehněčí pečeně, ale ozve se exploze, vyjukne na vás velký ohnivý hřib a po rozplynutí plamenů se milá ovečka objeví s nohama vzhůru. Abych řekl pravdu, dosti mě to poprvé pobavilo.
Ve hře sice není nijak propracován jakýsi managment vašich strojů, hra si například nepamatuje výběr tanků z minulého kola. To ale vůbec nevadí. Tady jde hlavně o zábavu a ta je zde obsažena v míře více než dostatečné.
Finální zhodnocení? Prst nahoru = berte.
- neděle 27. února 2005
