Super Mario: Final - návrat instalatéra

Freewarové hry pomalu ale jistě začínají těžit ze slávy některých postav herní historie a jejich tvůrci je začínají konvertovat do zcela nových anebo upravených podob. V té dnešní můžete sledovat postavu snad nejznámější a nejoblíbenější - Super Maria.

Před časem zde vyšla skvělá hra Legendary Sonichaos, což byla úžasně věrná a přitom zcela nová verze ježka Sonica. Když jsem poprvé zjistil, že něco podobného existuje s dalším gigantem klasických arkád Super Mariem, neváhal jsem a pln nadšení jsem se vrhl do stahování ZIP archivu se slibným názvem Super Mario: Final a dal se hned do jejího detailního prozkoumávání.

Příběh jsem ve hře žádný nenašel, ale myslím si, že to bude jako vždy: zachránit princeznu, jako je tomu u valné většiny částí mariovské série od Nintenda . V tom mu budou samozřejmě bránit spousty nepřátel nerozpoznatelných druhů typu "nějaký červený pták", "něco jako duch", a samozřejmě finální bossové.

Tím se dostávám k hodnocení grafiky, které bych s vaším laskavým dovolením rád spojil s hodnocením obtížnosti. Ptáte se proč? Za malou chvíli se to dozvíte.

Hru bych graficky stylově přirovnal k dílku Super Mario Land 2: Six Golden Coins, které jsem měl možnost hrát na mém stařičkém GameBoyi se zelenočerným displejem v době, kdy takové mašinky jako GameBoy Color či Advanced byly velmi vzdálenou budoucností. (Mimochodem jde o vůbec první hru, kterou jsem dohrál až do konce.) Grafika se mi tedy velmi líbí, až na problém, který z ní dělá jednu z nejhorších vlastností hry. Je příliš miniaturní!! (Fullscreen vůbec nezkoušejte, velikost zůstává stejná.) Od toho se bohužel odvíjí trochu vyšší obtížnost hry. Na kostičky se skoro nedá skočit, což znamená, že si budete muset dávat zatracený pozor, jak moc mačkáte klávesy. I přesto je každý level, kam jsem se dostal, po delším tréninku a špetce trpělivosti v pohodě dohratelný. Úrovně totiž nejsou vůbec dlouhé, v každé z nich stačí dostat se za praporek. Obtížnější to může být jen proto, že Save a Load ve hře bohužel (někdo by řekl spíš bohudík - by editor :-) nejsou. Co se týče bitev s finálními bossy, tak ty jsou opět tak neskonale primitivní, že si je vůbec nestačíte vychutnat. Díky miniaturizaci jsem měl také problémy zjistit, kdo je vlastně nyní můj nepřítel. (Je to pták? Je to letadlo? Je to Mario! :-D) Naopak jsem ocenil, že Mario již nemusí na nepřátele skočit, ale jednoduše je odrovná červenou kuličkou (Ctrl) a přeskočí je Shiftem.

Hudební stránka je dobrá, nejspíše kvůli podobnosti s klasickým Mariem, ale jedná se vesměs o docela kvalitní MIDI. A jak bych to zhodnotil celkově? I přes zvýšenou obtížnost je to velká zábava, u které strávíte mnoho času (jako já), jen by to chtělo ještě trochu lépe zpracovat, aby se to dalo označit za skutečně "finální" verzi.

Mariovi zdar!