I mistr tesař se někdy utne – a ani superhrdina Mario De Instalatér není neomylný. Na začátku hry Super Mario Pandemonium se dopustil chyby bezmála osudové. Skočil na lep padouchovi Bowserovi, jenž ho pozval na vlastní vzdušnou loď na jednu velkou párty. Pěkným papírem a hezkou formulací oblbnutý Mario si navlíknul své nejlepší kalhoty, jen aby na místě zjistil, že se stal spolu s parťákem Luigim obětí lsti. Padl do pasti a byl uvězněn v železných kajutách Bowserova plavidla. Mezitím tento zločinec rozjel druhou fázi svého plánu na zničení krásného Houbového světa. Již dříve totiž vynalezl teorii klonování. Nyní své znalosti převedl do praxe a vytvořil identické kopie Maria a Lugiho, jež ovšem vybavil vlastními instrukcemi vedoucími ke zničení všeho, co kdy bylo na světě krásného. A tak si na začátku hry Mario a Luigi zoufají v záporňákových kobkách, zatímco ostatní svět jim spílá, domnívaje se, že se nevysvětlitelně obrátili k zlému.
To je bezesporu neudržitelná situace. Naštěstí se naskýtá příležitost. Díky vidině brzkého vítězství opadá ostražitost strážců, a tak se jednoho krásného dne Mariovi a Lugimu podaří uprchnout a seskočit. Po těžkém dopadu se vzpamatovává jako první instalatér Mario a vydává se na nelehkou cestu za nápravou všeho, co jeho a Luigiho klony napáchaly. Ale je to ještě vůbec možné? Inu – to už záleží na lidech, kteří se ovládání hlavního hrdiny zpoza monitoru chopí. Super Mario Pandemonium je jedna z mála mariovských her, která disponuje alespoň nějakým (a srozumitelně vyprávěným – přece jen neurážejme zbytečně japonské tvůrce, ale v jejich klikyhácích, obzvláště když si je Windows převedou do středoevropské znakové sady, rozumí skutečně málokdo) příběhem. Ten dodává celému skákání šťávu, jsou tu ale i další novinky, které jinak velmi stereotypní hratelnost pozdvihují. Jak už napovídá titulek tohoto článku, Mario tentokrát při likvidaci nepřátel nemusí spoléhat jen na sílu (či případně odér) vlastních nohou.
Do rukou se mu (a potažmo i hráčům) dostává velká, dřevěná palice. Ta má jednak velmi slušný dosah, jednak výtečnou účinnost. Likvidace nejrůznějších potvůrek, tu infantilně veselých, tu velkých a nebezpečných, se tak stává potměšilou zábavou namísto strachování se o přesnost skoku. Jinak ovšem zůstalo v herní oblasti vše při starém: znovu je tu přeskakování z plošiny na plošinu, vyhýbání se propastem a střílnám, sbírání houbiček a zlaťáků, jež občas Mario vymění za bonusový život, a procházení lineárních zboku viděných úrovní v různých prostředích (každý level má heslo, které nahrazuje absentující možnost ukládání hry). Grafické zpracování je naprosto průměrné a podle všeho využívá i některých volně na internetu přístupných grafických prvků, neboť řada míst působí dojmem deja-vu. Vizuální stránku nelze tak docela hanit, ale výraznější chválu si nezaslouží také. Stejně je tomu i s ozvučením, které se neoprostilo od infantilních jásavých melodií a leckdy leze pořádně na nervy.
