Chápu, chápu. Další pixelová blbost? Velmi málo z vás kliklo na recenzi Sword Calibre. Ještě menší počet z vás bude číst recenzi na Sword Calibre. Ale skutečná otázka zní - pro koho vlastně je Sword Calibre? A kdo je zodpovědný za nevysychající přísun těchto prehistorických her? Dnes se spolu s recenzí podíváme do tajuplné mysli milovníka retro indie freeware her a rozebereme si, co pravděpodobně může takto postiženého jedince lákat jak na hře Sword Calibre.
Sword Calibre se odehrává před dávnými časy v předaleké Číně. V roli zrzavé bojovnice tady bojujete proti jiang shi (což se čte zhruba jako ťiankši), čínské variaci zároveň na zombies, upíry a gumídky. Herně postupujete zleva do prava, pomocí klávesy A skáčete a pomocí klávesy S rubere cokoliv, co se dá rubat. Není to automaticky nuda - často je například nutné pomocí dvojitého stisknutí A použít schopnost letu vzduchem, popřípadě se ve skoku odrazit od zdi do protisměru, pěkně jak to znáte z Tygra a draka. Gameplay není špatný, proč to tedy celé vypadá jako produkt z doby Gustava Husáka?
Rozbor začneme pěkně od podlahy - retro indie freeware hra je taková, která úmyslně napodobuje hry minulých dekád a milénií. Není to remake; zatímco u něho se ještě dá s přimhouřením očí chápat, proč autoři zkopírovali z předlohy i chyby, retro indie freeware hra je něco nového, co se tváří jako něco starého. Je to stejné jako kdyby se mladá atraktivní dívka úmyslně oblékala a líčila jako důchodkyně. Znamená to, že lidé s úchylkou na retro hry mají jistou formu gerontofilie? Na Sword Calibre je tento efekt patrný už na první pohled - grafika má rozlišení nízké jako kotníky, pěkně v duchu dávno mrtvých herních systémů.
Navzdory triviálnímu systému má hra také už z principu iritující obtížnost. Zatímco dnešní Call od Duty lze projít snad bez jediného loadingu, ve Sword Calibre zatuhnete mnohokrát už po několika minutách hraní, třeba proto, že naučit se výše zmíněný odskok od zdi není zrovna hračka. Neexistuje tu ani permanentní save. Pokud jste ve hře postoupili daleko a domovník se zrovna rozhodl vyzkoušet vaši reakci na vypadnuvší pojistky, budete muset začít hrát znovu. Znamená to, že hráči retro indie freeware her jsou underachieveři, zvyklí opakovat marné úkony donekonečna?
Podíváme-li se na Sword Calibre z odstupu, vidíme především dech starých časů. Ano, na pár desítek minut může zachraňování princezen, přeskakování propastí a rubání do jiang shi být zajímavou zkušeností. Stejně tak se i plavba Titanikem dala považovat za zajímavost zkušenost, minimálně pro ty, kteří ji přežili. Avšak Sword Calibre není remake, je to pouhý substitut za remake. Jinými slovy a méně sofistikovaně - chcete-li, aby na vás dechly staré časy, kdy jste ještě byli mladí a neklidní, bude pravděpodobně lepší zahrát si třeba Kennedy Approach nebo si prolistovat fotoalbum. Pocta starým časům by se neměla dělat tak, že staré časy prostě zkopírujete. Nenapadá mě mnoho pochopitelných důvodů, proč by běžný casual gamer hrál Sword Calibre déle než pět sekund.
