V televizi dávají Hvězdné války, v kině budou promítat jejich druhou epizodu, obchody se plní vesmírným fetišem. Kam ten svět spěje, říkáte si. Ale co - proč si podle hesla "když je nemůžeš porazit, přidej se k nim" nezahrát jednu přísně klasickou vesmírnou střílečku? Takatis vám sice nepomůže ve snaze být co nejvíc IN (postrádá totiž Lucasovu licenci), ale místo toho vám nabídne navýsost kvalitní a trvanlivostí až vyčerpávající zábavu.
Příběh je něco, co v případě akční vesmírné arkády netřeba zmiňovat - většinou jde o klasickou kostru typu jedna strana štve stranu druhou, druhé straně dojde trpělivost a oba nepřátelské tábory do sebe začnou sekat (lasery samozřejmě) hlava nehlava. A ani tentokrát tomu není jinak - vždycky je totiž nutné události zaonačit tak, abyste mohli nakonec zbýt naprosto sami na cizím území a za vydatné palebné asistence oponentových přívrženců (ovšem asistence v negativním slova smyslu :).
Pokud už v prvním levelu neprovedete žádný kardinální kiks, mělo by vše šlapat jako na drátkách, nepřátelé padat k zemi (kterou byste tu zřejmě hledali marně, vzhledem k tomu, že valná část děje se odehrává na vesmírné základně) po stovkách a obrazovky plné akce a napětí ubíhat rychlostí světla. A pokud provedete, stačí jen základní obtížnost hry shodit o stupínek dolů a v momentu si užívat (alespoň dočasně) nabyté nadvlády. Opačný postup pak doporučuji pouze skutečným hardcorovníkům a milovníkům těžké deprese z fatálního neúspěchu - netřeba totiž pravděpodobně zmiňovat, že Takatis není zrovna nijak snadnou záležitostí.
Pokud vás může něco hezky hřát u srdce, pak jistě přinejmenším pomyšlení, že si na vaší straně vojenského konfliktu nemusíte vystačit jen s chutí do boje a nevyčerpatelným přídělem slepého nadšení, ale snadno využít poměrně destruktivní palebné síly, která se třese nedočkavostí, až ji poničíte o nepřátelské poletuchy. Takatis nabízí celkem čtyři základní a několik doplňkových zbraní. Mezi těmi obyčejnými lze jednoduše přepínat stiskem číslic 1 - 4, zbraně speciální mají přiřazeny své vlastní klávesové zkratky. Naváděnou střelu tak vypálíte stiskem Shiftu, jakousi energetickou zeď efektně likvidující vše, co jí přijde do cesty, zase Enterem. Nevýhodou klasických zbraní je fakt, že zbraň nepálí ve chvíli, kdy je mezerník (či Ctrl) stisknut nadoraz, a je tedy nutné do ní neustále klepat - což nejenže evokuje domněnku, že jste právě dorazili z neúspěšného léčení v Bohnicích, ale také neblaze účinkuje na vašeho elektronického miláčka.
Vlastně - když už jsme u toho blázince - podobnou inteligencí disponují evidetně také neuvěřitelně nemotorné stroje nepřítele, které se spokojeně rosekají o zeď aniž by vám způsobily jakékoli škody, nebo se jakoby náhodou připletou do spršky vašich kulek aby zpečetily svůj krátký život. Jistou omluvou tvůrců za nedostatek v umělé inteligenci počítačově řízených jednotek může být (čistě teoreticky) grafické zpracování, u nějž je zřetelný přístup člověka, který grafice a hernímu designu opravdu rozumí. A samozřejmě také technické zpracování jako takové, jež doplňují poměrně zdařilé zvuky a střídavě oblačná hudba.
Takatis je ale atraktivní především z jednoho důvodu - na NIC si nehraje. Rozdá karty hned na začátek (vrhne vás do děje) a nepřichystá vám ani žádná nepříjemná překvapení, ani bombastické rozuzlení. Netváří se jako přeborník v intelektuálním šampionátu - právě naopak, neslibuje nic jiného než několik hodin konzumní akční zábavy. Proč ale odolávat, když se někdo takhle nabízí - navíc zdarma? Máte-li rádi akční freewarovky, není nad čím váhat.
