Teppodon je na první pohled docela nenápadná malá japonská akční arkáda. Už na ten druhý je to ale v lecčems výjimečná hra. Ve vcelku malém instalačním souboru se skrývá nesrozumitelné readme a dva soubory pojmenované podivnými znaky – tedy pro většinu českých uživatelů, kteří nemají nainstalovanou japonskou znakovou sadu. Po spuštění jediného spustitelného z nich se otevře miniaturní okno rozměru jen o málo více než 320x240 a může začít celá legrace.
Pod velení počítačového hráče se v Teppodonu dostává voják, příslušník nejspeciálnějších jednotek ze všech speciálních, jakýsi klon Solid Snaka, Jamese Bonda i Jakuba Vandrovce, jenž si ví rady v každé situaci. Scéna je snímána pohledem zboku, přičemž hra se tváří jako prachobyčejná plošinovka. Ve skutečnosti je to ale akce, akce s lehkými stealth prvky, důrazem na taktiku a samozřejmě mnoha zbraněmi, jež je nutné vhodně využívat.
V první úrovni začíná hráč s jedinou zbraní – armádním bajonetem. 
To je sice v reálu věc poměrně účinná, ve hře je ale prakticky k ničemu, neboť na zabití obrněného vojáka nepřítele je potřeba pěti píchnutí, a to už je přinejlepším polovina stupnice zdraví v místech, kam slunce nesvítí. Poté, co se povede ubodat prvního strážného a vybrakovat několik cenných bedýnek, se ale situace značně zlepší a na místo kudly nastoupí pistole, brokovnice, samopal, rotační kulomet a sem tam se povede ukořistit i nějakou mocnější superzbraň. Arzenál je velmi široký, přitom ale zůstává jasně určená funkce jednotlivých typů zbraní – jiná se hodí do velké řeže se skupinou nepřátel, jiná k boji na dálku, jiná k tiché likvidaci nablízko…
Nakládání se zbraněmi je chytře vymyšleno. Hráč může nést naráz pouze čtyři (i to by byl ve skutečnosti pěkný záhul při jejich obvyklé velikosti a tíze), přičemž mezi nimi se přepíná klávesou A (důležitá informace, z japonského manuálu se toho mnoho vyčíst nedá). Klávesa S pak slouží k zahození pušky, jejíž zásobníky se dostaly na tragickou nulu, namísto ní si pak hráč může přivlastnit některou z nepřátelských, což se provádí pro změnu akční klávesou – kurzorovou šipkou dolů. 
A aby byl přehled ovládání úplný, zbývá už jen dodat, že pohyb doleva a doprava se logicky řídí též kurzorovými šipkami, Shiftem se skáče, Ctrl střílí, mezerník pauzuje hru a Y umožní zadat heslo.
Nepřátelé v Teppodonu jsou buď řadoví vojáci vybavení různými zbraněmi, nebo speciální tužší potvoráci. Už v prvních úrovních se objeví nepříjemně přesní a dalekonosní snipeři, před kterými je bezpodmínečně nutné se dobře krýt a připravit si plán útoku, později dojde kupříkladu na obří bitverní roboty či mechanické střílny a nejrůznější nechutné pasti. Překvapivě kvalitní je umělá inteligence, jež dokáže hráče sledovat a budit dojem, že vojáci nechodí jen po naučených cestách, ale skutečně přemýšlejí nad tím, jak dostat do rukou nezvaného vetřelce.
Postup úrovněmi je dále ztížen technickými záludnostmi a jejich výstavbou. 
Prakticky samozřejmostí jsou různé kódované a klíčované dveře, nepříjemně překvapí díry a různě zkombinované plošinky, naopak příjemné jsou čas od času objevované skryté místnosti a power-upy, jež přidají jednorázově munici, štít, či jinak hráči pomohou. Pravidelným inventářem hry jsou pak také rukojmí, jejichž osvobození je honorováno bonusem k veledůležitému ukazateli zdraví.
Teppodon válí nakonec i po stránce grafického zpracování, tedy u těch, kdo mají rádi malou, roztomilou pixel-per-pixel grafiku. Potěší nevšední variabilita a malebnost jednotlivých úrovní, samozřejmostí jsou kvalitní zvuky. Hratelnost mírně narušuje jen nevhodně nastavené a bohužel nepřenastavitelné ovládání, na které je třeba dlouho si zvykat, a naprosto přehnaně vysoko posazená laťka obtížnosti. Teppodon je hrou, u níž se vztekají i protřelí herní vlci – ale přesto je cosi žene zkoušet to znovu a znovu, dokud se neobjeví spásná vlajka a úroveň není prohlášena za ukončenou. Kouzlo hratelnosti je tak největším důvodem, proč by tato skvělá akce neměla nikomu uniknout.
