The Kite – Kam až se lze nechat unášet?

Beethovenova představa bezvýchodné melancholie v ruském, technicky brilantním pojetí.

kite_04

Vzpomínky na ty nedlouhé chvíle, které jsme jako malí prožívali během pomalu plujících podzimů, se z mysli neztratí. Čas tenkrát zdál se mnohem přívětivějším, než je nyní, a momenty, kdy jsme se dlouze dívávali na plachtící papírové draky, jak nepokojně vrtí svými těly a šňůrami v našich rukou. Tam nahoře ale muselo pořádně foukat. Musel to být úplně jiný svět.

Pro nás Čechy je realita vzdáleného a stále se vzdalujícího Ruska v jistých ohledech nepochopitelná. Je to jiný svět. Ačkoli jsou prostředí a situace v The Kite literárně přimalovány a jsou takříkajíc dotaženy do extrémů, i sebemenší střípek z toho, co se nám snaží říct, je poměrně šokující. Obraz nechutných koridorů polorozpadlých panelákových domů, polorozpadlých vztahů a šedivě neživých vyhlídek na lepší zítřky je sám o sobě, tak jak ho hra líčí, značně nepříjemný a depresivní. Vnímavější povahy při hraní zachytí jemné podobnosti s vlastním životem a vlastním světem a právě tyto nuance jsou tím, co The Kite činí po stránce atmosféry tak silným zážitkem. Umění se rodí z odlišností a bez nich by život nebyl zábavným. Pak ale musí nastoupit pocit sounáležitosti a pochopení, protože bez něj by vše bylo pusté. Tak jako je odlišné naše chápaní života od hlavních aktérů hry, tak se při první scéně s papírovým drakem mihotajícím se na nebi za úplňku a zvuku Beethovenovy Měsíční sonáty přistihnete, že vás tento obraz dojímá a chápete, co chce říci.

Není však vše bez kazu a i na zmučených tvářích The Kite se objevují vady, které musím jako recenzent odhalit. Třebaže je technické zpracování hodné komerční hry, je nutno zmínit, že hra trpí některými neduhy klasických adventur. To bohužel i přes skutečnost, že se zdá, že je moderní a pokrokovou. Ale The Kite má dvě tváře. Ve svitu měsíce ukazuje tu lépe vypadající, která není tak ošlehaná věky a je přívětivější. Tu druhou, archaickou, která nemá vlastně ani co říct, připouští na světlo jen maskovaně a jen občas. V jednom okamžiku je ta která věc v tom kterém špinavém rohu neaktivní a tudíž s ní nelze nic dělat a po malé chvíli, jen co jste vyřešili nějaký nepodstatný úkol, už aktivní je a zároveň pro postup ve hře klíčová. Tento postup by byl naprosto v pořádku, kdyby se některá nešťastná postava ve hře zmínila a hráč by mohl odhadnout, že ten který předmět je ve hře důležitý, ale neděje se tak. Stává se proto, že mnohokrát bezcílně bloudíte nepřátelskými chodbami, protože netušíte, kam se uvrhnout. Možná to bylo záměrem a autoři chtěli přenést trošku bezvýchodnosti i na vás, ale zábavě to nepomáhá.

The Kite je technicky brilantní, jak se říká v nadpise. Grafika je stylově bohatá a nepostrádá nápad. Hudba zcela tvořená kousky Beethovenova génia mě potěšila víc než cokoliv jiného a atmosféra je pro hru druhé jméno. Nebýt často složitého tápání po smutných koutech toho smutného, fiktivního světa plného zmaru a zármutku, byla by hra dosáhla i na absolutní hodnocení.