Majorita her mainstreamové i nezávislé scény se řadí do žánrových škatulek – pokud projdete kolem libovolné velké strategie, poznáte už od pohledu, že jde o strategii. Pokud projdete kolem libovolné hopsačky, poznáte už od pohledu, že jde o hopsačku. Pak je tu ale jistá sorta nezávislých vývojářů, kteří se podobně jako dávní avantgardní filmaři pokoušejí zkoumat definice a hranice nového média nikoliv leštěním zaběhlých tradic, ale naopak experimentováním s formou hráčem. Právě dnešní The Sense of Connectedness je takovou pastí na hráče – jedná se totiž o další hru, u níž je vůbec nejdůležitějším úkolem vůbec pochopit co po vás chce.
Umění je subjektivní. Co jeden na plátně považuje za přinejlepším nudu, v horším případě za epileptický záchvat známého narkomana, jiný vynáší do nebes za zachycení transcendentálních prvků bytí. Proto je možné, že někoho The Sence of Connectedness zaujme více než mě. K dispozici tu máte pouhou jednu shora viděnou obrazovku plnou divných jmen (jedná se povětšinou o části mozku) na které se pohybujete s vaším avatarem a klávesou Z obracíte neurony na hlavu. Každých několik sekund vám avatar detonuje a narodí se nový. Kolem poletují jiné tečky, a právě ty jsou klíčem k dohrání.
Umění je šokantní. A je rozhodně fakt, že The Sence of Connectedness nějak šokovat zvládne. Nejprve triviální zjištěním, že magické tečky musíte dovést do neznámých oblastí mozku právě stavěním neuronů na hlavu (ale chce to HODNĚ trpělivosti), ale také hned několika prvky, které jednoho donutí rozbít si svou vlastní hlavu hysterickým mlácením o stůl. Díky krátkému životnímu cyklu avatara se i snaha o jednoduché zobrazení míst, DO KTERÝCH je třeba tečky dostat, stává minihrou sama o sobě, a jeden musí být zen-buddhistický mnich, aby autory za tuto geniální featuru proklel jenom k věčnému zatracení.
Umění je nedefinovatelné. Stejně jako interpretace smyslu The Sence of Connectedness. Pravdou je, že je tu třeba zapojit přemýšlení o smyslu hraní a pravidel, byť daleko lépe se to povedlo třebas Mujeo. Pravdou také je, že po odemčení skrytých zákoutí mozku se zobrazí zvláštní texty a pokud by ke hře sedl psycholog, možná by se bavil více než já. Avšak iritující smrti avatara, prostost námětu (jakmile na něho přijdete) i nulový tématický přesah plivou do tváře jakékoliv snaze alespoň přistoupit na experimentální a tajuplnou hratelnost.
Pominu-li všechny hlubokomyslné trable, hra navíc při ukončování padala tak razantně, že sebou vzala celý systém; sice jsem vám to nemohl nafotit, vlevo si ale můžete prohlédnout vizualizaci stavu obrazovky při takovém procesu.
Staré moudro praví: problém s uměním je, že se umělec mnohdy dočká uznání až po své smrti. The Sense of Connectedness ukazuje, jaký to má důvod.
