Toribash - tanec smrti

Ještě prudce vykopnout oběma nohama a síla bude dost velká na utržení protivníkovi hlavy. Aneb co vznikne, když zkombinujete fyzikální ztřeštěnost á la Phun a šílenými souboji narvané asijské bojové filmy? Toribash! Jedinečná novátorská bojovka, ve které vy sami navrhujete smrtící údery.

Toribash tit

Toribash je v podstatě bojovka, ale je to zcela jiná bojovka, než třeba Mortal Kombat nebo Bikini Karate Babes. Švédský autor s tvrďáckým jménem Hampus Söderström vzal ideu ragdollových postaviček, tedy techniky, která umožňuje v FPS umístit mrtvou postavičku korektně k prostředí, kam spadla. Ragdollu by pak hráč mohl různě hýbat končetinami (přesněji tedy klouby) a tak dosáhnout vlastních originálních komb, přičemž on-line komunita se už postará o masivní využití. Už jen nápad samotný vyhrál Söderströmovi první místo v kategorii originálních námětů na 2006 Swedish Game Awards; jak plynuly roky dostavily se body i z festivalu Slamdance a Independent Game Festival - no a dnes se Toribash dostává k nám na Plné hry.

Podobně jako u Phunu i tady si můžete hodiny hrát se základním settingem. Každá postavička má kolem dvaceti pohyblivých kloubů, kterým můžete přiřadit dva základní pohyby, popřípadě je nechat napnuté či v klidu. Souboj samotný probíhá na tahy v omezeném čase, díky čemuž nestihnete zorganizovat více než několik úderů. Zní to složitě a je to složité, ale po hodinách zkoušení můžete dosáhnout překvapivých výsledků.

Protože už tušíte, jakou mám recenzentskou morálku, bez mučení se přiznám, že po hodině zkoušení nejen že moje souboje nepřipomínaly choreografické tance z Matrixu, ale snad i těžce intoxikovaná dvojice lidí s Parkinsonovou chorobou by předvedla působivější zápas. Holt jsem v Toribashi, narozdíl od Phunu, nemohl použít své znalosti ze stavební školy. Ovládání také nepatří mezi intuitivnější, leč největším problémem zřejmě byla moje neznalost bojových umění. Z čehož vyplývá, že lidé zajímající se (nebo praktikující) různé bojové umění tady budou mít nad normálními nerdy masivní výhodu .

A tedy bohužel, podobně jako u Phunu i zde chybí výraznější podpora lamovitým hráčům. Díky tutorialu sice člověk zvládne základní úder(y), ale jakmile si pustí některý z replayů, nestačí se divit. Končetiny létají vzduchem, postava A si utrhne ruku a ubije jí postavu B, postava C si utrhne hlavu a zabije jí postavu D, krev cáká jako když rukou do vody plácá a vyděšeným pseudohumanistům se tlačí oči z důlků. Na profesionální (a tedy zábavnější) zvládnutí Toribashe je evidentně potřeba mnohem více času, než na základní hrátky v Phunu. Co se chybějící singleplayerové kampaně týče, internet samozřejmě nabízí dostatečný počet podobně ujetých zápasníků, kteří vám rádi dokáží, že jste málo cvičili.

Na závěr můžu říct moje obligátní, že věc jako Toribash tu nemáme každý den. Jeho velkolepá šňůra festivaly ale i působivé zpracování ukazují na výjimečnou hru. Nic to nemění na tom, že Toribash prostě leží dále mimo zájmový okruh spousty hráčů, kterým sice může přidat zajímavý, ale jen málokdo ho, narozdíl od Phunu, bude asi hrát dost dlouhou dobu na obratnější zvládnutí. Ačkoliv z tohoto důvodů tedy dostává nižší hodnocení než Phun, svého hráče si najde určitě a jako zajímavůstka překvapí i nás nebojeschopné fanoušky Phunu.