Turbo Cars – autodráha pro tuningáře

Na první pohled jednoduchá hra se v podobě české závodní adrenalinovky Turbo Cars může snadno změnit v noční můru vašich partnerů, partnerek i rodičů – teď už vás totiž od monitoru počítače rozhodně neodtrhnou!

Když jsem připravoval do rubriky magazín článek o programovacím nástroji Petr, mezi desítkami her, které mi prošly pod rukama, mé nenechavé recenzenské oko spočinulo speciálně na jedné z nich – Turbo Cars. Ne že by mě přízviska jako Turbo, Mega a podobně nenechávaly chladným, to právě naopak – podobná slova v názvu hry mě často spíš odpuzují, jde spíš o samotný námět hry, který mou pozornost strhnul na svou stranu. Jak že se mu to povedlo?

Popravdě řečeno - na to, že jediným smyslem Turbo Cars je simulovat prostředí obyčejné autodráhy, jde o hru víc než nabitou. Neomezuje se jen na mód „single player“, nabízí i konfrontaci více hráčů na jednom počítači, a tvůrce v neposlední řadě nezanevřel ani na klání síťové. Nemluvě o tom, že už v hlavním menu je nejrůznějších voleb doslova přehršel. Od počtu okruhů, které mají hráči za úkol odjezdit, přes druh onoho okruhu až po typ autíčka, s nímž vyrazíte do boje, můžete vše dle libosti měnit a nastavovat, třeba až do alelujá. Výběr autíčka je vůbec kapitolou sám pro sebe. Každý z modelů má přiřazeny tři hodnoty – rychlost, akceleraci a stabilitu, které se (logicky) auto od auta liší. Na vašem stylu jízdy pak záleží, zda z toho, že vaše vozítko v tom či onom parametru ostatní převyšuje, učiníte výhodu nebo si naopak ještě pohoršíte. Mě osobně se při hraní nejvíc vyplatilo sázet na autíčka s vyšší stabilitou (třeba Beatle), protože při samotném závodě mají stejně jako na skutečné autodráze všechny modely značnou tendenci ze zatáček vypadávat. A čím víc kolizí si takto způsobíte, tím víc samozřejmě zaostáváte za svým počítačovým oponentem, který se tu více tu méně snaží obdobným nehodám včasným ustoupením z plynového pedálu zabránit. Nikdo ale neříká, že správnou volbou stability se z vás automaticky stává šampion – někdo zase třeba lépe zvládne práci s „plynem“ a s výhodou využije u jiného auta vysoké akcelerace. Jinými slovy, každému podle jeho gusta.

Přestaňme ale chválit a podívejme se na Turbo Cars i z té „temnější“ stránky. Povedlo-li se autorovi pohrát si s nastavením vozů a jejich parametrů, totéž se už bohužel nedá říct o jednotlivých okruzích, po nichž se prohání. Předně – je jich málo. Řada z nich navíc není žádným způsobem originální a tak po chvíli omrzí. Pokud už při jejich tvorbě autor využil alespoň špetky invence, zapomněl zase obohatit okolí o pár zkrášlujících prvků, které by závodění dodaly tu správnou atmosféru. Pro vás to ale možná budou spíš drobnosti – u téhle hríčky totiž o technické zpracování, ač je na poměry freewarového světa zručně zvládnuté, jde až ve skutečně poslední řadě. Což mi připomíná, že v článku o Petrovi jsem jako jednu z velkých výhod onoho programovacího nástroje uvedl možnost pracovat v něm s pokročilou grafiku, s jejíž pomocí zahladíte i drobné tvůrčí nesrovnalosti, popř. lehkou hratelnostní „opožděnost“ (slovy klasika – uděláte nebetyčnou blbost, ale dobře vypadající). Při pohledu na okolní obrázky proto pravděpodobně nemusím nijak zdůrazňovat, že téhle výhody Petra autor Turbo Cars naplno využil. Podařilo se mu to ale i bez toho, aby hratelnost šla rychlostí blesku ke dnu, jako tomu bývá u jiných her. Pochválit, i když méně, jej musíme i za hudební stránku jeho freewarovky – muziky do ní sice nenacpal mnoho, zato však působí i po dlouhé odehrané době originálně a především není otravná. Takže se chopte klávesnice a žhavte motory!