Way – ve dvou se to lépe gestikuluje

Neuvěřitelně originální pojetí kooperativní hry vás naučí, že na rozdílném náboženství či barvě kůže nezáleží.

Way

Way

Pokud něco ve 21. století proměnilo zážitek z videoher, pak je to bezpochyby Internet. Někdejší bezmyšlenkovité vraždění mezi hráči do značné míry nahradila přátelská kooperace s cílem vraždit další hráče. Kooperace je přitom nejvíce stopovatelná ve střílečkách a RPG – pokřiky jako “kryj mě!“, “vyléči mě!“ nebo “házím flashbang!“ znají snad všichni hráči, kteří někdy okusili opojnou kooperaci. Jenže formát videoher v sobě skrývá daleko více potenciálu, než kolik ho využívá komerční scéna. Důkazem je na první pohled zcela běžná arkáda Way. Její unikátní přístup k vedení spolupráce a dorozumívání se se svým partnerem jí zaslouženě vynesl absolutní hodnocení. Tahle hra totiž mezi dvěma hráči dovede během několika desítek minut vytvořit neskutečně svazující pouto.

Jak indikuje vrchní obrázek, Way je jednoduchá arkáda, v níž v pohledu zboku kontrolujete svého panáčka, jenž mírumilovně překonává rozličné nástrahy od velkých prohlubní po padající stropy. Vývojáři z Coco & Co hru ale opatřili nutností kooperovat. V tradičních arkádách či hrách by to znamenalo, že zatímco panáček X stojí na plošince, panáčkovi Y sjede výtah, do něhož pak oba nastoupí. Mnohem častěji by ale nedošlo ani na to a kooperace by spočívala v tom, že dvě pušky zvládnou více než jedna. Way podobné kooperování ale přenáší do zcela nové roviny, a činí tak pomocí dvou podstatných změn.

Zaprvé, oba panáčci nejsou na stejném místě. Každý z nich postupuje svým vlastním unikátním prostředím. Zároveň ale na rozdělené obrazovce stále vidí toho druhého. Proč? Protože mnohdy je potřeba, aby právě panáček X ve svém prostředí sešlápl plošinku, zatímco panáčkovi Y sjede onen příslovečný výtah. Často pak rébus spočívá v tom, že panáček X vidí v prostředí panáčka Y něco, co panáček Y nevidí. Pro další postup je tak třeba, aby panáček X řekl panáčkovi Y, kam má jít a na co stoupnout.

Druhá a podstatnější změna je, že oba panáci spolu nemohou komunikovat slovy. Ve hře chybí chat a výběr hráčů je zcela náhodný (lze samozřejmě vytvořit server a pozvat na něho kamaráda, hra tím ale ztrácí na půvabu). Panáci tak spolu komunikují pomocí systému posunků. Pomocí myši ovládáte své postavě ruce a hlavu, také lze zvolit jeden ze tří emotikonů.

Way

Way

Obojí v kombinaci vytváří zcela unikátní hratelnost, které se nepřiblížil například ani kooperativní mód slavného Portalu 2. Okamžiky, kdy se zoufale pomocí posunků a gest snažíte tomu druhému vysvětlit, aby sakra už konečně vyskočil na (pro něho neviditelnou) plošinku, jsou jednoduše k nezaplacení. Obě postavy jsou na sobě závislé svými životy (hra smrt příliš nepenalizuje) a k dokončení je proto třeba dokonalého porozumění.

Díky dvěma drobným leč nesmírně osvěžujícím změnám je hraní Way fyzicky velmi náročnou aktivitou, která je ale odměněna značným pocitem zadostiučinění z každé překonané překážky. Pasti ve Way jsou v postatě klasické variace všeho, na co jsme kdy narazili v arkádách (hře zcela chybí jakékoliv střílení). Až nutnost informovat o nich beze slov svého kolegu z nich činí mnohdy nepřekonatelné překážky.
 

Way

Ve svém druhém plánu tak Way inteligentně informuje o nutnosti spolupracovat a o kouzlu komunikace beze slov. Ačkoliv je Way relativně krátký (kolem hodiny na první pokus) a nepřináší nic nového do level designu, podobné prvky jsou ve hrách unikátní a zcela si zasluhují vysoké hodnocení. Když se pak na konci celého tažení konečně setkáte se svým druhem a dostanete možnost primitivním psaním na zeď naznačit, odkud jste a co jste vlastně zač, vytváří to nečekaně silné pouto mezi vámi a druhým hráčem.

Při mojí první hře jsem tak kooperoval s indickou dívku, v druhé s filipínským mladíkem. Way dokonale poučuje, že mezi národy není podstatných rozdílů. A činí tak způsobem, který žádné jiné médium vyjma videoher nemůže nabídnout. Taková hra si i přes možné výtky po právu zasluhuje vynést do nebes.