Wizard Duel 2 - mágové jdou do boje

Kdo si až doteď myslel, že kouzelníky lze charakterizovat jako zešedlé mudrce šermující spíš perem a moudrými knihami než ohnivými firebally a jinými zaklínadly, akční freewarovka Wizard Duel možná změní váš názor. A pokud mezi zastánce podobné idey nepatříte, zabaví vás stoprocentně ještě mnohem víc.

Je těžké vytvořit fantazijně vzhlížející hru za použítí moderních technik a ještě složitější takové hře vdechnout patřičnou mystickou atmosféru a neztratit přitom po cestě potřebný akční náboj. Je ale ještě těžší se takové výzvě postavit s vědomím, že za výsledek nebudete prakticky nijak oceněni. Už minimálně proto si Ben Woodhouse od nás zasluhuje velký obdiv a to jsme se ještě nedostali k samotnému předmětu této recenze - akční deathmatchové fantasy freewarovce Wizard Duel 2.

Onen přídomek 2 tu znamená to, co asi mnozí z vás tuší - že jde o pokračovatele poměrně úspěšného originálu, kterýžto byl během nepříliš dlouhého časového období obohacen o nové "featurky" a po stránce enginu takřka kompletně přepracován (dá-li se věřit tomu, co nám o nové verzi tvrdí sám autor). První Wizard Duel jsme na Plných hrách naneštěstí nerecenzovali a tak jej ani nemohu srovnat s pokračováním - soustřeďme se tedy raději na hru jako takovou a vynechejme lehce zcestná přirovnání...

Smyslem hry a hlavním úkolem hráče je za použití čtyřech rozdílných kouzel zlikvidovat postavičku nepřítele. Onou postavičkou je jak název napovídá kouzelník a zmíněná kouzla odpovídají čtyřem přírodním živlům. První z řady reprezentuje "zemi" a dokáže protivníka zahrabat do neproniknutelné závěje písku. Druhým zaklínadlem spustíte na určené místo rozsáhlé tornádo, které vše poblíž (včetně vás, pokud si nedáte pozor) pohltí a vymrští do obrovských výšek, odpovídá, jak jinak, "větru". Předposledním kouzlem je klasický fireball, který, už podle slova "fire" v názvu, zapadá do definice živlu "ohně". A konečně posledním živlem a kouzlem, které prostřednictvím něj našlo ve hře své uplatnění, je voda a povodeň.

Kouzelníci jsou postavy až nebezpečně smrtelné a tak jim vážně ubližuje nejen chvíle strávená pod pokrývkou neproniknutelné duny, ale i nějaký ten fireballek (jak autor sám v manuálu rád a často zdůrazňuje - kouzelnící jsou hořlaví :) a kupodivu ani neumí plavat. To vše je dělá navzájem snadno zranitelnými a hru jako takovou akčnější, rychlejší a tímpádem pro většinu z nás i hratelnější. Záporně lze snad hodnotit jedině fakt, že soubojové partie nemají nijak nastavenu hodnotu, po níž by se jednoznačně určil vítěz (popř. možná mají, já to do nekonečna nezkoušel, ale rozhodně není nastavena nijak ohleduplně :), a mohou tak trvat léta. Pozitivní na této skutečnosti naopak je to, že tímto způsobem můžete k počítači snadno připoutat kohokoli, kdo se právě nachází na LAN síti, jíž je vaší počítač součástí :).

Nestává se často, že bych se v recenzi rozepisoval o technických nárocích dané hry, leč tentokrát učiním výjimku, jelikož už sám Wizard Duel je v tomto ohledu jakousi černou ovcí. Autor k plynulému hraní doporučuje sestavu s procesorem, jehož srdce bije 600MHz, vybavenou nejlépe grafickým akcelerátorem GeForce a alespoň 64 MB operační paměti (z níž je velká část použita na uchování možná až přehnaně rozměrných textur). Na počítačích pomalejších přijdete o kýžený zážitek z hraní nemluvě o tom, že se vám hra svou neskutečnou sekavostí spíše znechutí. Mně osobně se na Duronu 750 vše hýbalo velmi svižně, jen po stisku tajemné klávesy s (či některé k ní sousední) hra zničehonic téměř zatuhla a zobrazila jakési mysteriózně vypadající rozhraní pravděpodobně používané k tvorbě prostředí.

Malou omluvou pro tak vysoké hardwarové nároky ale Benu Woodhousovi budiž nadprůměrně kvalitní grafika, která se umí pohotově vypořádat i s výše zmíněnými rozměrnými texturami a mnoha dalšími legráckami typu hladce zvrásněného povrchu či animovaných postaviček. Řada efektů, kterými se Wizard Duel může pyšnit, také vypadá bez diskuze atraktivně. Patříte-li tedy k náročnějším fajnšmekrům, mohl by se vám tento kousek zamlouvat :).