Zmiňovat u her hraných po internetu sdružovací prvek by bylo mlácením prázdné slámy. Humanitní vědecké instituce se diví, že hráči MMORPG mají v průměru více přátel než běžní off-line lidé, ale pro hráče samotné je to asi tak šokující, jako herecký přednes Davida Hasselhoffa. Přesto, není webovka jako webovka. Některé dotáhly nutnost po socializaci do zcela nových rozměrů. A protože každá akce má svou reakci, jiné se na tento element více méně vykašlaly.
Duna on-line – v jednoduchosti je síla
Označit herní možnosti Duna on-line za triviální znamená hodně hře fandit. Skutečně. Duna se omezuje na tři budovy, dvě jednotky, jedinou surovinu (pravděpodobně uhodnete jakou) a nad tím vším ční geometrický růst populace. Cílem každého věku je dostavět Projekt, čili investovat kamsi opravdu hodně melánže. Srovnáte-li tohle s desítkami jednotek, budov a zvláštních schopností z Webgame a Red Dragonu 2 (a desítek dalších českých i zahraničních webovek), mohlo by se zdát, že Duna on-line nemá co nabídnout. Nicméně, nedělal jsem si v úvodu oslí můstek na socializaci hráčů pro nic za nic.
Genialita Duny spočívá v politikaření mezi reálnými hráči, tedy v čemsi „nad rámec“ programování hry. Počet ras v Duna on-line je totiž pevně daný. Zapomeňte na tisíce aliancí z Webgame, tady kopete za svůj velkorod s jeho jedinou vámi volenou vládou a vámi voleným vůdcem.
Stále vám to nedochází? Mezi omezeným počtem ras je politika mnohem přehlednější a otevírají se tucty možností pro aliance, nepřátelské pakty a překvapivé zrady. Nezradí vás vaši spojenci na poslední chvíli před dostavěním Projektu? Nepřesvědčí nepřátelský vůdce dosud neutrální rasu, aby se přidala na jeho stranu? Neproběhne uvnitř vaší rasy nečekaný boj o moc a nebude zvolen nový vůdce, který změní dosavadní politiku? Duna on-line přichází s mnoha podobnými možnostmi.
Každa vláda bojovat s konkurencí uvnitř vlastní rasy. Nejde jen o ambiciózní občany, kteří si brousí zuby na místo vůdce, ale také o skryté špehy jiných ras. V Duně nezjistíte informace vysláním jednotky Špión, musíte obětovat jednoho z vašich reálných kamarádů - přesvědčit ho, aby se hrál za cizí rasu a ideálně se infiltroval do její vlády (popřípadě podvádět založením si více loginů, což ale není košer, áno?). Jak dobře ostatním lidem můžete věřit? Neposílá vám váš kontakt falešné informace o nepřátelském útoku? Nestal se z něho dvojí agent? Popravdě mě překvapuje, že nějaký student psychologie nebo politologie na studii intrik hráčů uvnitř Duna on-line nebo jeho klonů nepostavil svou seminární práci.
Na co lze nahlížet jako na největší výhodu hry se ale lze dívat i jako na její největší břemeno. Dva soupeřící týmy uvnitř webové hry mají tendenci se organizovat se až za hranice zdravého rozumu. Jinými slovy a jednodušeji, z pozice řadového hráče je v Duna on-line potřeba pouze držet hubu a krok – a hrát onen triviálni systém tří budov, dvou jednotek a jedné suroviny. Vláda má takřka absolutní moc, a byť samozřejmě ani pozice vůdce rasy není jednoduchá, leckomu bude vadit, že je mu vyhrožováno vyhazovem z rasy za to, že si hned po registraci ze srandy koupil tři vojáčky a musí za ně platit zanedbatelný žold. Pokud nejste extrémně submisivní, neplánujete svrhnout vládu nebo nehrajete s velmi dobrými kamarády, je hraní za občana přinejlepším nudné, v horším případě iritující.
Nicméně, jádrem Duna on-line je právě ona snaha dostat se do vedení rasy. Je už na vašich reálných komunikačních schopnostech a politické obratnosti, jestli se vám podaří obstát. Pro machiavelističtější z nás to je bezpochyby zajímavý herní koncept, ale ne každého vzrušují nuance mezinárodních vztahů…
Bitefight – něco k zakousnutí
Pokud jste se několik posledních let naprosto nestranili internetu, pravděpodobně se vám alespoň jednou podařilo narazit na hysterické zvolání á la „Tohle musíte vidět!“ a pod ní podezřelý link obsahující i text ‚bitefight‘. A pokud jste na takový odkaz kliknuli, naskočila iritující stránka, která vás informovala, že vás "pokousal pán X a přišli jste o Y litrů krve". Bitefight je hra, která může za všechnu tuhle zbytečnou frustraci při surfování.
Abych trochu dodržel přízvisko dnešních Webovek, musím uvést, že Bitefight je v jistém smyslu opak Duna on-line. Hru lze totiž bez větších problémů hrát, aniž byste jakkoliv komunikovali nebo hráli v týmu. Zároveň nejde o strategii, ale o RPG. A není česká, nýbrž původně německá. S Dunou ji naopak pojí to, že ve hře neexistují tahy a při konání činností vše ubíhá jaksi „real-time“ – pokud na hřbitově přijmete quest obsahující osmihodinovou práci, pak skutečně vaše postavička bude osm reálných hodin někde kopat hroby.
Teď přichází otázka, má-li smysl hrát hru, ve které osm hodin kopete hroby. Podobně jako u Duny zaujme Bitefight specifickou vrstvu hráčů. Jedná se sice o RPG – takže jsou přítomné statistiky postavy, questy a různé druhy zbraní a zbrojí – ale nezapomeňte, že mluvíme o textovém RPG. Žádné skutečné chození po mapě, žádné skutečné dialogy a už vůbec ne ovladatelný boj. Přesto může hra minimálně zpočátku zaujmout, však se také před několika lety stala hitovkou. Jakmile se ale dostanete trochu hlouběji a vaše počáteční zvídavost pomine, objeví se zásadní problémy.
A zásadním problémem Bitefightu je... hrabivost autorů. Na rozdíl od Duny, Webgame i Red Dragonu 2 je Bitefight původem z ciziny, od německých Gameforge. A lidé z Gameforge rozhodně nejsou amatéři, na trh sázejí jednu skoro-komerční webovku za druhou. Na české mutaci Bitefightu je, jako u řady jiných webovek, možnost vylepšit za reálné peníze svou postavu. Na jakékoliv lepší vybavení je třeba solit koruny, jinak bude solen váš avatar.
Nechápejte mě špatně. Jakákoliv práce stojí peníze a bylo by komunisticky nesmyslné vytýkat provozovatelům, že desítky hodin strávených prací na hře chtějí nějak zpeněžit. A souhlasím s tím, že za některé webovky bych zaplatil i několik stokorun. Nakonec, i na hosting jsou chechtáky potřeba. Je ale zásadní rozdíl mezi profesionální placenou hrou, která nabízí desítky hodin různorodého hraní, a mezi tím, co nabízí Bitefight.
Technicky vzato by se Bitefight měl řadit spíše mezi shareware. Hra sice nabízí možnost hraní zdarma, ale pokud chcete lepší vybavení a svižnější gameplay, musíte tasit peněženky. Opakuji znovu, že za leckterou webovku bych byl ochoten platit (zvláště kdyby jim přibyl pěkný grafický kabátek), nicméně znám webové RPG, které jsou mnohem zábavnější než Bitefight, a na rozdíl od něho si nehrají na hru zdarma.
S tím úzce souvisí i řada omezení, které mají neplatící hráče dohánět ke koupi bonusů. Například, jakmile splníte jeden quest, musíte hodinu a půl čekat na možnost přijmout další quest. Pokud ale máte placený účet, je zde možnost za minimální poplatek obejít tuto prodlevu. Kvůli podobným barikádám se z free hry vytrácí i poslední zbytky dynamiky a hratelnosti.
Netvrdím, že si Bitefight “nenajde svého hráče“. Je to myslím ideální hra pro lidi pracující v kancelářích, kteří si třeba nemohou dovolit stahovat freeware nebo MMO hry. Zároveň jako u všech MMO her platí, že se správnou a zapálenou partou kamarádů vás i Bitefight bude bavit – nicméně se správnou a zapálenou partou kamarádů bylo pro leckteré lidi snesitelné i tažení válkou zmítanými Ardenami nebo dvouletý pobyt v koncentračním táboře; tuhle kamarádskou rovnici tedy recenzent nemůže do hodnocení počítat. Hráči tělem a duší buď zůstanou u svých komplexních World of Warcraftů, nebo ocení jiné složitější a lacinější webovky.
Protentokrát budiž Bitefight příkladem invaze polokomerčních webovek z Německa, na které se také ještě jednou zaměříme příště, kdy se tedy podíváme na (v jistém smyslu) legendární Travian a Ogame.
PS. Doufám, že mezera mezi jednotlivými díly Webovek znovu nedosáhne dvou měsíců…
Seriál webovky:
1. díl (Webgame + Red Dragon)
2. díl (Duna Online + Bitefite)
